pondělí, 28. květen 2018

Pocta americké hudbě a muzikálová show

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Sté výročí narození skladatele, ikonického dirigenta i legendárního popularizátora hudby Leonarda Bernsteina připomněl páteční koncert Pražského jara. Během něho zazněla Bernsteinova tvorba i hudba dvou předních – a jemu osobně blízkých – amerických skladatelů první poloviny 20. století. Sám Bernstein vystoupil poprvé na evropské půdě právě na vůbec prvním ročníku Pražského jara v roce 1946. Tehdy osmadvacetiletý dirigent zde uvedl mimo jiné ta samá díla Aarona Coplanda a Samuela Barbera, která zazněla ve Smetanově síni Obecního domu nyní. Česká filharmonie tentokrát hrála pod vedením šéfdirigenta Boston Pops Keitha Lockharta.

Aaron Copland složil El Salón México v roce 1936 po návštěvě stejnojmenného tanečního klubu v srdci mexické metropole. Inspirován byl mexickým folklorem, lidovými tanci a charakteristickými rytmy, ale navíc i prostorovými dispozicemi původní tančírny. Ta byla rozdělena na tři sály, každý pro jinou vrstvu obyvatelstva. Příznačnost každého stylu pak Copland dokázal reflektovat ve své hudbě, od chladnější akurátnosti vyšší třídy vycházející z evropské klasické tradice až po složitou, energickou rytmiku venkovské lidové tvorby. Přirozeně tak bylo možné slyšet široké, až filmově rozmáchlé smyčce i patřičně rozechvělou mexickou trubku. Hlavním úkolem bylo však skladbu neuspěchat, což Lockhart prokázal pečlivou kontrolou v každé její části, zatímco neustále udržoval dostatečnou míru napětí.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Esej pro orchestr č. 2, op. 17 dokončil Samuel Barber v roce 1942, taktéž k jednomu stému výročí – tentokrát Newyorské filharmonie. Díky výraznému hlavnímu tématu, charakteristickému zpracování aranže sekcí a celkovému dynamickému průběhu stojí tato „symfonie v jedné větě“ na určitém pomezí suity témat filmové hudby a aktualizované pozdně-romantické symfonické tvorby. Nejen úvodní gradace prokazuje, že Česká filharmonie výborně ovládá dynamiku i plný a vyvážený zvuk sekcí. Čitelnost impozantních tutti je potlačena pouze akustickými dispozicemi Smetanovy síně. Právě konec Eseje č. 2 otestoval jejich hraniční možnosti.

Bernsteinova symfonická suita On the Waterfront vznikla z hudby k oscarovému filmu V přístavu (1954). Toto už je tedy filmová hudba nejen charakterem zvuku, ale i původem. Navíc poctivým, pre-zimmerovským způsobem, což znamená přibližně dvacet minut obsahy nabité a neustále proměnlivé filmové hudby – něco dnes až na výjimky nevídaného. Jedná se o sérii témat, zde přiměřeně citlivě zahraných, tedy ne příliš vláčně či sladce. Škoda jen toho všeobecného ruchu obecenstva. Místy až příliš výrazné žestě a ohlušující kotle sice částečně odpovídají nahrávkám, ale dokáži si představit, že se na zaplněné empoře postaraly o ještě intenzivnější zážitek než na parteru. Tišší pasáže byly na druhou stranu skutečně tiché, což je však správně. Lockhart šel ve vybraných pasážích skutečně až do pianissima, přestože takové řešení nemusí být s ohledem na publikum posluchačsky nejvděčnější – navíc pokud se zvuk, jak známo, ve Smetanově síni příliš nerozléhá a s každou další řadou hlediště narůstá ruch okolního prostředí, šustění a pomlaskávání. Nepodrobit dynamiku hudby obecenstvu je ale adekvátní. Fakt, že se během těchto chvil vyjeví hluk diváctva, je chybou nikoli na straně dirigenta či orchestru.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Druhá polovina programu byla zasvěcena tvorbě Leonarda Bernsteina především pro Broadway. K orchestru se připojila čtveřice zpeváků z londýnského West Endu a společně s nimi zpěvák a herec Vojtěch Dyk. Výběr sestával z instrumentálních meziher a písní z děl Candide (1956), On the Town (1944), Wonderful Town (1953), Mše (1971) a West Side Story (1957).

Hostující zpěváci jsou očividně naprosto sehraní. Navíc mají sklon se pohybovat a dělat show: na šlágr New York, New York přichází rozpustile z hlediště, několikrát se převlékají, vlní se do rytmu, pomrkávají do obecenstva. Nejen tyto pohyby a interakce s okolím, ale i školené hlasy jasně ukazují, že i onu hereckou rutinu si za léta praxe zcela osvojili. Jejich vystoupení tedy bylo po všech stránkách a ve všech významech profesionální. Široká škála výrazů Celindy Schoenmaker v písni Glitter and Be Gay včetně koloratur či uměřeného parlanda to jen dosvědčuje. Ač nikdo z nich nepochází ze Spojených států, všichni jsou schopni přesně napodobit americké přízvuky a postupně se měnící dobové způsoby deklamace užívané mezi čtyřicátými a padesátými lety. Ukázkou toho bylo například sólo I can Cook, Too v podání Annu Jane Casey. V tu chvíli bylo těžko uvěřit, že je rodačkou z anglického Salfordu. Stejně tak je možné hovořit o Adrianu der Gregorianovi a jeho příjemných nižších polohách a příležitostně i vyšších partech. Zatímco v Lucky to Be Me mu ne všechny vyšší pasáže zcela sedly, v písni What a Waste se lépe otevřel. Rozsah Damiana Humbleyho byl však celkově vyváženější – se silnými, ale stále rozumně jemnými výškami. Oba pánové se zároveň dobře doplňovali, i když se mírně ztráceli v pasážích pro všech pět hlasů. Příčinou tohoto nedostatku byl částečně i fakt, že byli nazvučeni mikrofony. To mělo za následek i poněkud zbytečně syntetický charakter jejich hlasů.

Vojtěch Dyk vedle zavedených jmen londýnské muzikálové scény předvedl solidní výkon, s čistou angličtinou nezatíženou silným přízvukem (a tím pádem i místy nejsrozumitelnější). Ve skladbě Simple Song z Bernsteinovy Mše, se kterou má již předchozí zkušenost, prokázal vedle síly, rozsahu i dynamiky i odlišný způsob zpěvu: nikoli tradiční muzikálový, nýbrž příjemně moderní popový přednes.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Vedle toho hudebního nesl večer i jistý náboj aktuálních témat. Před skladbou z Mše se Vojtěch Dyk chopil mikrofonu a pohovořil o českém společenském rozkolu, jež srovnal s výchozí situací zahraničních vokalistů – Brexitem, australskou rasovou otázkou či současným americkým prezidentem. Po apelu na všeobecnou lásku a pokoru v potemnělém sále pak mimo program přednesl Otčenáš až na samé horní hranici svého rozsahu, volně přecházející v I Go On taktéž ze Mše. A nezůstalo jen u krátkého projevu – přímo v písni Conga! se aktualizoval samotný text, tázající se nyní na názor na kontroverzního herce Charlieho Sheena či „Trumpovy záležitosti“. Nezbytný přídavek Make Our Garden Grow z operety Candide, tedy duet Vojtěcha Dyka a Celindy Schoenmakerové, ale zakončil večer vážněji a majestátněji.

Dvojdílná dramaturgie znamená i dvojí hodnocení. První polovina přinesla kvalitní vhled do Bernsteinovi blízké americké tvorby. Ta druhá nabídla spíše show pro širokou veřejnost. Vděčný muzikálový set – doufejme – posloužil i k popularizaci ostatní dobové tvorby, přestože rozverné herectví s významy prostoru Smetanovy síně místy kolidovalo. Ve zkratce: Česká filharmonie je pravým vítězem večera a Vojtěch Dyk se mezi kolegy rozhodně neztratil.

Jan Borek

Student olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Přispívá do Harmonie, HIS Voice či akademického časopisu Musicologica Olomucensia. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.