Plzeňské Dvě vdovy jsou jednou z mála inscenací českých oper, které měly premiéru v právě uplynulé sezoně. Patří naštěstí k těm osvíceným inscenacím, které respektují zvláštnosti díla a hledají pro jeho interpretaci společenské období, ve kterém by jeho divadelní podoba nejlépe vyzněla. Režisérka Jana Kališová o Dvou vdovách hodně ví, před dvanácti lety je inscenovala v Národním divadle, tehdy ještě se svým bratrem scénografem Miloněm Kališem, který byl jejím dokonalým týmovým spolupracovníkem, stejně jako jsou dosud Jaroslava Leufenová (pohybová spolupráce) a výtvarník kostýmů Jan Růžička . K této Smetanově opeře se režisérce nejlépe hodí meziválečné období, jemuž bylo ještě vlastní dodržování společenských pravidel, která jsou pro nás nadbytečným přepychem (avšak vracejí se oknem, byvše vyhozena dveřmi). Dalo by se říci, že Jana Kališová vychází ze své předchozí inscenace, dotváří však její situace a role přizpůsobuje novým interpretům (scénograf Ivo Žídek ). Její postavy a postavičky jsou neustále v akci. Anežka, melancholická, pohodlná, závislá na sladkostech, rozvážná, nešikovná v pohybu, každou chvíli se jí přihodí nějaký malér. Karolina – její pravý opak, bezstarostná, hravá, podnikavá, umí si užít života. V tom je jí podobný i Anežčin nápadník Ladislav Podhájský , který za nimi přijede ve sportovních pumpkách na kole, s tlumokem na zádech.
Inscenace má typické rysy režijního stylu Jany Kališové, její nadhled, smysl pro humor, který se projevuje ve výkladu postav, ve vytváření charakteristických hereckých prostředků včetně chůze, gest, v pozorně vypointovaných situacích. Jana Kališová umí pracovat s herci a na nich je na oplátku vidět, že se jí rádi podřizují. Helena Kaupová ve své Anežce dokázala nemožné – být poněkud komickou měšťanskou paničkou i (byť i poněkud přehnaně mladistvě oblečenou) zamilovanou mladou ženou. Za svou operní kariéru mohla tato zpěvačka své nadání pro detailní kresbu postavy, pokud si pamatuji, naplno projevit jen velmi zřídka. Připomeňme alespoň její výjimečnou Taťánu v Čajkovského Oněginovi , za niž dostala Cenu Thálie za rok 1994.
Anežka vstupuje na jeviště hned na začátku. Pan učitel celý v bílém fotografuje – ona pózuje v krásném domácím obleku (županu), který ještě zavání secesí. Malý nezbeda nedopatřením vystřelí z pušky, Anežka v šoku padá, ostatní na ni ve zmatku naházejí nějaké ty květiny a ona se pak nešikovně sbírá z mdloby, která vypadala málem jako smrt. Helena Kaupová je v této roli přesvědčivá až do tragikomického konce, kdy „přistihne“ Podhájského u Karolininých nohou.
Čiperná a elegantní Karolina dobíhá na dožínky v poslední chvíli – právě sesedla z koně, ještě má v ruce jezdecký bičík. Nebýt jejího spolehlivého, vševědoucího a také fešného tajemníka, snad to ani nestihla. Ladislav Podhájský svou těžkou písničku Když zavítá máj zpívá za jevištěm jaksi podivně dutě – na scénu posléze přichází oděn do plavek a do koupacího pláště, neboť si ji zpíval, kde jinde než – v koupelně.
Pro režisérku je charakteristická hra s rekvizitami, které občas v rukou interpreta mění svou funkci (Karolinina tenisová raketa je na chvíli bodnou zbraní, zrcadlem i kytarou). Přestavby se dějí na otevřené scéně za pomoci livrejovaného služebnictva obojího pohlaví, jehož součástí jsou i Lidka (panská) a Toník (zahradník). Všechny postavy jsou vypracované do detailů, každá situace je vystavěná a vypointovaná. Dravá hravost vyvrcholí ve scéně s Mumlalem, jehož Lidka s Toníkem polijí konví od hlavy k patě nebo když Anežka v rozpacích klopýtne a ztratí střevíc či když se objeví v přezdobených plesových šatech s mnoha květinami a květinkami, které v zoufalství ze sebe trapně strhává (zatímco Karolina je v decentním tmavomodrém). Postavy jsou na pomezí tragikomiky – snad jen Karolině je dopřáno, aby, jako hybatelka děje, měla nad vším převahu. Radka Sehnoutková ji zahrála a zazpívala na obdivuhodné úrovni (píšeme o premiéře druhého obsazení). Michal Vojta hraje svého Podhájského celkem s lehkostí, pěvecky roli také zvládá, byť už je na něm pomalu znát, že zpívá v Opavě vše od Normy po Postiliona z Lonjumeau . Mumlal Pavla Horáčka je oním pravým slonem v porcelánu, jeho pěvecký výkon zůstává poněkud v pozadí za výkonem hereckým. Zklamáním byl Toník Jiřího Ondráčka . Hudebně dílo nastudoval a také dirigoval Jiří Štrunc , který zapadl do inscenačního týmu, jako by do něj odjakživa patřil. Díky němu plynou Dvě vdovy nadlehčeně a se švihem ve svěžím pojetí. Dirigent dává přednost živým tempům, hybnosti a vtipu, a právě proto vycházejí ta nemnohá zastavení (především Anežčina velká meditativní scéna) tím působivěji. Má vše pevně v rukou a nepřesnosti v souhře či sólistovo opomenutí zvládá bez sebemenšího zaváhání. Plzeňské vdovy jsou laskavým a vtipným pohlazením, jakých se nám dostává jen málokdy.
