sobota, 16. červenec 2011

Plzeň - Rigoletto

Napsal(a) 

Verdiho opera Rigoletto se měla původně jmenovat La maledizione – Kletba – podle ústředního motivu, jehož nositelem je Monterone a jemuž připadají dvě klíčové scény: v první prokleje Vévodu a Rigoletta, ve druhé prokletí Vévody odvolá. Režisér Róbert Alföldi tento druhý výstup Monterona vypustil, takže si divák může lámat hlavu nad tím, proč se kletba nakonec vyplní jen na Rigolettovi, ale nikoli též na Vévodovi. Na takovou nehoráznost lze reagovat snad jen přáním, aby si režisér příště pořádně přečetl libreto. Byla to naprosto zbytečná chyba režie, která zpočátku hodně slibovala právě v motivaci kletby prostřednictvím konfrontace přidané postavy Monteronovy zneuctěné dcery s groteskně zmechanizovaným šikem zcela odlidštěných dvořanů. Přenesení děje z 16. století do blíže neurčené současné či nedávné doby tu nepůsobí jako dnes již rutinní postup, ale naopak evokací hrůzného světa zábavy a krutosti soudobých despotických vládců dává i Verdiho hudbě promluvit ještě výmluvněji. Některé postupy zůstaly naproti tomu nesrozumitelné, třeba když Rigoletto musí za zpěvu „Miei signori...“ prosit diváky v rozsvíceném hledišti namísto dvořanů, kteří mu unesli dceru a které režisér nesmyslně odstranil z jeviště. Jestli opakované svícení v hledišti mělo rušit divadelní iluzi, tak se to přinejmenším povedlo v tom, že okamžitě přestaly být čitelné titulky. Vynechání Monteronovy scény samozřejmě narušilo koncepci hudebního nastudování Ivana Paříka , které jinak předvedlo operu beze všech užívaných škrtů a dalo i největším světovým divadlům lekci v tom, že krátit Verdiho koncizní partituru je barbarství. Zejména na dvojzpěvech Rigoletta a Vévody s Gildou v 1. jednání se ukázalo, jak je zachování proporcí důležité pro vyzpívání a vyvrcholení afektů. Dirigent rozehrál operu se všemi výrazovými kontrasty jak v precizním orchestru, tak znamenitým mužským sborem (sbormistr Zdeněk Vimr ) a s vynikajícími sólisty. Baryton Ivana Kusnjera získal na tmavé barvě při zachování lehké výšky a Rigoletto právem patří k jeho životním rolím. Gabrijela Ubavič (Gilda) se představila ještě příznivěji než předtím jako Pamina v Kouzelné flétně kultivovaným koloraturním sopránem snadno zvládajícím vrcholné dramatické momenty a podobně šťastně byl do role Vévody obsazen Richard Samek , pěvecky suverénní i tehdy, když ho režie donutila zpívat vysoké h v předklonu. Z vyrovnaného ansámblu je třeba zmínit ještě Janu Tetourovou (Maddalena), kterou ovšem režie bůhví proč proměnila z „volavky“ na upjatou dámu, a výtečného Davida Szendiucha (Sparafucile).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.