středa, 5. leden 2011

Plzeň – Kouzelná flétna

Napsal(a) 

Měla-li by být podle současné módy Mozartova Kouzelná flétna hrána v německém originále, byla by kvůli svým mluveným recitativům pro české pěvce značně obtížná. A hrát ji česky? To se už u nás přece mnoho let nenosí... A tak: zpívejme německy, mluvme česky. Plzeňská Kouzelná flétna ostatně není v tomto ohledu žádnou výjimkou.

Šéfdirigentem plzeňského operního souboru je Ivan Pařík , který cítí Kouzelnou flétnu jako řízný singspiel. Už v předehře nasadil pro orchestr téměř nehratelné tempo s velkými kontrastními plochami a nebylo jen vinou nezkušeného obecenstva, že po jednom dirigentově výrazném gestu považovalo předehru za skončenou a začalo tleskat. V prvním obraze opery naopak trojice dam Královny noci, nespouštějící z pana dirigenta oči, přestala na chvíli zpívat. Stane se. Ale už dlouho jsem neviděla operní představení, jemuž dirigent vládne tak nekompromisně. Trochu svobody měli snad jen představitelé Tamina a Paminy (Richard SamekGabriela Ubavič ) – kteří jsou schopni své role pěvecky i herecky zvládnout navzdory všemu; zpívají legatově, zpěvně, lahodně. O ostatních nelze říct totéž (se světlou výjimkou pěvecky, herecky i pohybově skvěle vypointovaných tří pacholat, kostýmovaných Janem Růžičkou do půvabných námořnických oblečků – P. Tionová , I. Klimentová a J. Tolašová ). Papageno s Papagenou poslouchají jako hodinky, ale ač mají své herecké party detailně vypracované (zejména Matěj Chadima , ale také Radka Sehnoutková ), jako by jim v duetu scházela jak pěvecká, tak i herecká uvolněnost. Zemitý Monostatos Jana Ježka nemá svůj protipól v důstojném Sarastrovi – Jevhen Šokalo zvládá svou roli spíše jen po stránce pěvecké. Královna noci Evy Müllerové prokázala značný hlasový potenciál zvláštní temnější barvy, její dámy však předvedly více své toalety než lahodnou mozartovskou kantilénu a sezpívané tercety (Ivana Veberová , která v Plzni zpívá i role, jimž by se měla ještě vyhýbat, se prezentovala nevyrovnaným pěveckým výkonem – tercetům dam Královny noci dominovala altistka Lucie Hilscherová ).

Režisérka Jana Kališová (i podle svých vlastních slov) chtěla inscenovat především pohádku, pocházející odněkud ze světa „za Alenčiným zrcadlem“. Nemám pocit, že by se jí to tentokrát příliš podařilo. Svázanost pěvců s dirigentem, popisnost scénografie Ivo Žídka a málo invenční tradicionalistická „pomoc“ choreografa Jiřího Pokorného způsobila, že pohádka postrádá svá pohádková kouzla. Zkoušky ohněm a vodou probíhaly za průhlednou zástěnou, která dokonce kryla tanečníky, pohybující se převážně na podlaze jeviště. Nakonec všechno „nereálné“ zmizelo a Tamino s Paminou zůstali o samotě v uzavřeném pokoji s velkým křišťálovým lustrem. Konec pohádky a začátek obyčejného všedního dne? Mozartově hravé i moudré Kouzelné flétně jako by se v Plzni nedostávalo obojího.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.