Jak je obtížné scénograficky inovovat Janáčkovu Její pastorkyňu , předvedl v této sezoně operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni. Onen průsvitný „skleník“ Karla Glogra , pospojovaný dřevěnými trámy, prokázal křehkému a krutému příběhu spíše medvědí službu zejména ve druhém, ale i ve třetím dějství, kde představuje Kostelniččino obydlí (Jenůfčina světnička se zasunovacími dveřmi) a později i prostor pro rozuzlení příběhu. Přitom kostýmy k inscenaci jsou citlivě stylizované a jejich autorka Dana Svobodová dokázala obléci Jenůfku do prostých oděvů, které jí neubíraly na půvabné ženskosti (a to je opravdová výjimka v inscenacích posledních let). Překvapilo mě (ale nepřesvědčilo), že byl Jenůfčin svatební kostým velmi podobný slavnostnímu oblečení Rychtářky.
Režisér Jan Burian zjevně usiloval o vypracování jednotlivých postav a jejich vzájemných vztahů, nelze však od sebe oddělit jeho záměr od skutečného výkonu jednotlivých sólistů (tak je tomu ostatně vždy). Jenůfka Ivany Šakové je už od začátku velmi podobná Kostelničce, je uzavřená a tragická. Paní Šaková mívá už tradičně značný odstup od postavy, kterou ztělesňuje, jako Jenůfka se snažila tuto tendenci potlačit. Laca (Leo Marian Vodička ) je ve svých reakcích prudký až krutý, živě reaguje na veškeré dění na jevišti, jeho výkon se však nezdařil po stránce pěvecké (problémy technické, intonační). Kostelnička Adriany Hlavsové je postavou spíše matnou, strhující je však v rozhodující chvíli, kdy se naprosto zhroucená vrací domů – život pro ni skončil jejím zločinem. Richard Samek vytvořil dosti plochou postavu Števy, mimořádně naopak zaujal Stárek v podání Dalibora Tolaše , na němž bylo jasně patrné, že má Jenůfku rád a kdyby mohl, chtěl by ji před jejím neblahým osudem chránit. Zato Stařenka Buryjovka je tu téměř anulována coby bezmocný věchýtek nad hrobem (v tomto představení 25. dubna ji zpívala mladá Eliška Weissová , jíž tento výklad komplikoval již tak dost složitou situaci).
Představení dirigoval Jiří Štrunc , autorem hudebního nastudování je však Ivan Pařík . Janáčkova hudba působila jako jednolitý proud, v němž nejsou zřetelně hierarchizovány jednotlivé motivy, hudební fráze, melodické linie (pomineme-li až překvapivou výraznost dechů) a příliš se nepečuje o dramatickou stavbu celku. U pěvců se zjevně dbalo spíš o zpěvnost jejich výkonů než o jejich přesvědčivý výraz, což však nezabránilo tomu, aby je orchestr občas překrýval.
Plzeňská Pastorkyňa je jedním z platných pokusů o adekvátní vyjádření Janáčkova hudebního dramatu, nevybočuje však příliš z běžného interpretačního průměru.
