úterý, 5. duben 2011

Plzeň - Jakobín

Napsal(a) 

Naše operní soubory mívaly svůj „kmenový repertoár“, jehož součástí bývalo několik českých oper – patrně bez výjimky alespoň Prodaná nevěsta a Rusalka, ale i pár dalších, k nimž patříval i Dvořákův Jakobín . Tak tomu bývávalo plus minus před dvaceti lety. Převrat roku 1989 zvrátil zažitou tendenci k uvádění českých oper a dnes už jsme tak daleko, že většina zpěváků neumí české role ani zpívat, ani hrát. Netroufáme si přistupovat k operám, zatíženým inscenační tradicí podle svého vlastního klíče a postaru už to většinou taky neumíme. Tomuto trendu se dokázala vymknout snad pouze slunná brněnská inscenace Prodané nevěsty (2006), režírovaná Ondřejem Havelkou, který vytvořil se svými spolupracovníky hřejivou inscenaci, plnou milých i komických postaviček ve vtipných situacích.

Plzeňského Jakobína režírovala Magdalena Švecová , jíž před časem (2008) svěřilo nové vedení Národního divadla v čele s ředitelem Ondřejem Černým a šéfem opery Jiřím Heřmanem režii jejich profilové inscenace Prodané nevěsty. Domnívala jsem se, že Jakobín bude pro paní Švecovou to pravé. První překvapení nastalo hned na začátku prvního jednání: jímavá situace, kdy vstupují Bohuš (Martin Bárta ) s Julií na náměstí před kostelem, z něhož zní český zpěv, vypadala takto: spuštěná revuální opona, na ní od portálu k portálu němý černobílý film (Bohušova matka a otec, který učí svého malého chlapce jezdit na koni). Představitelé Bohuše a Julie vstupují na proscénium jakoby jen koncertně a zpívají (bez vzájemného vztahu), co je jim uloženo. Teprve potom se zvedá opona, sbor vychází na scénu, v jejímž středu stojí kašírovaná kašna, na kterou později vyskočí Jiří (Juraj Nociar ) při zpěvu své výsměšné písničky a na niž později pověsí zelenavý fráček pana Purkrabího Filipa. Kolem tři třešňové stromy, „jejichž“ větvičky odehrají později při vítání starého hraběte svou roli. A jistě ne náhodou mají Terinčiny světlé šaty potisk zralých třešní.

Kdy se inscenace odehrává? Určitě po francouzské revoluci, ač tomu některé kostýmy příliš neodpovídají. Děti mají béžovo-tmavohnědé školní uniformy a skupinka prominentních žáčků včetně Terinky (pěvecky tvárná Radka Sehnoutková ) nosí brejličky jako pan učitel. Sbor se pohybuje někdy organizovaně ve skupinách, jindy individualizovaně. Učitel Benda je v provedení Jana Ježka půvabnou, nekarikovanou postavou, Bohušův bratranec Adolf je správný zlý intrikán (Dalibor Tolaš ), starý hrabě je poněkud statickou, ale důstojnou postavou (dobře ho zazpíval Pavel Vančura ) – proč však má uniformu à la císař Josef II.? Bohušova žena Julie patrně nebude nejmilejší rolí spolehlivé Ivany Šakové – je pro ni dosti hluboko položená a při premiéře (30. 10. 2010) jí kupodivu příliš nevycházely výšky. Purkrabí Filip je karikatura sama, leč vcelku výstižná v podání Jevhena Šokala (tentokrát téměř bez cizokrajného přízvuku), ale ty upnuté skořicové „šponovky“ s knoflíčky stranou!? Školní scéna – chaloupka postavená na jevišti je pomalovaná dětskými kresbami a vybavená praktikábly pro sbor, ale také masivní skříní na školní potřeby (scéna a kostýmy Zuzana Přidalová ).

Operní orchestr řídil jeho šéfdirigent Ivan Pařík . Ráda bych věřila, že pouze slyšeny z mého místa v hledišti hrály jednotlivé nástrojové skupiny v podstatě stále stejně silně – bez náznaku potlačení nebo naopak zdůraznění některých hlasů – a z orchestřiště se řinul podivně neorganizovaný hudební hluk.

Ve třetím jednání umožnily bílé textilní stěny režisérce návrat k černobílému filmu a promítnutí obrazu Bohušovy zemřelé matky na zadní prospekt. Je mi líto, ale tato směsice „tradice“ a rádoby „avantgardních“ černobílých dotáček spolu se vztahově nepropojenými postavami a s nevyrovnaným hudebním nastudováním mne doslova šokovala. Znamená to, že už snad raději ani nemáme české opery hrát, když to neumíme? Ale co tedy vlastně umíme?

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.