Plzeň – Don Giovanni

Mozartova „opera oper“ je jedním z nejobtížnějších inscenačních oříšků – vyžaduje jasné a přesné inscenační zázemí, které interpretuje její umělecké poselství. Namítnete-li však, že v podstatě takto musíme přistupovat ke každému divadelnímu dílu, je nutné vám dát za pravdu. A přece… K Donu Giovannimu patří sofistikovaná dramaturgie – lze z něj vyjmout některou z árií kvůli její obtížnosti nebo v zájmu větší dramatičnosti, stěží však můžeme odpustit, vynechají-li inscenátoři značnou část Mozartova závěrečného morálního naučení – jako se stalo v Plzni.

Jiří Štrunc je dirigentem, který si s úspěchem poradil s jakoukoli operou, ať již v Plzni či mimo Plzeň, domnívám se však, že Don Giovanni (zatím) není jeho parketou. Jako by nepovažoval za nutné, aby od hráčů v orchestru vyžadoval striktní dodržování určitých zákonitostí, které by výrazně podtrhly osobitost mozartovské hudební řeči, volil málo odstíněnou dynamiku a občas i nadbytečně rychlá tempa. Hudba plynula nehierarchizovaně, až monotónně a navíc hlučně. Většina pěvců působila unaveným dojmem – počínajíc Donnou Elvírou Ivany Šakové , která (snad poprvé) jako by nestačila se silami v jindy s přehledem zpívaných výškách. Podobně na tom byla na některých místech i Donna Anna Petry Šimkové Alvarez a dokonce i mladá a odpočatá Barbora Perná jako Zerlina nepůsobila uvolněně. Všechny cítily potřebu zpívat co nejsilněji a vynechávaly charakteristickou drobnokresbu, bez níž je Mozartova hudba jako tělo bez duše. Don Ottavio Tomáše Kořínka zápasil s pěveckou technikou jako snad dosud nikdy, Massetto Matěje Chadimy byl představitelsky kouzelný, jeho pěveckému projevu však chyběla dynamická odstíněnost a barevnost hlasu. Jiří Hájek byl pro titulní roli typově přesný, z neznámých důvodů se však hlasově šetřil, a tak se jeho Giovanni v průběhu opery jako by postupně vytrácel. Jevhen Šokalo byl hlasově odpovídajícím, přesvědčivým Komturem, ale v závěru, kdy nebyl na jevišti přítomen a jeho hlas byl amplifikovaný, jej zcela kryl orchestr, takže jeho klíčová slova naprosto zanikla.

Režisér Zbyněk Brabec se rozhodl pro Giovanniho v současnosti. Už při předehře jej nechal nemužně selhat při nočním setkání s jakousi lehčí děvou, v dalších výjevech považoval za nutné naznačovat sexuální orgie, jež byly úkolem především členů baletu (choreograf Richard Ševčík ). Ty „orgie“ se však kupodivu konaly na oslavě svatby Masetta a Zerliny, takže ke kontrastu mezi nezávazně tančícím jevištěm a konfliktem Giovanniho a Zerliny, odehrávajícím se v zákulisí, vlastně nedošlo. Podobně v závěru, kdy dvě baletní dvojice opět naznačují něco podobného sexu, zcela nevýrazný Giovanni, potácející se ve svém nepojmenovaném vyčerpání, vztahuje ruku k nebi (Komtur nepřítomen) tak vlažně (v držení těla povoleně), že pokud by divák děj neznal, nevěděl by, co se mohlo stát, když jej dva členové baletu násilím táhli dozadu.

Kostýmy Tomáše Kypty jsou velmi výrazně odlišené střihem, materiálem, barvou, režisér však jejich rozrůzněnosti nevyužil. Jako by se hrál tradiční Giovanni převlečený do současných kostýmů. Navíc ze scénografie, která byla architektonicky vystavěná – náznak sloupů, vertikální pohyb podlahy jeviště, náznakové interiéry s převažující černou barvou – použil nejčastěji proscénium. Ve výjevech, které vyžadovaly více prostoru – svatba, hřbitov, závěr – režisér nevyužil výhod této scénografie: na hřbitově, kde z Komturovy sochy zůstal jen vztyčený kvádr – nedokázali Giovanni s Leporellem přesvědčivě komunikovat s oním světelným „nic“, které tu Komtura zastupovalo. Ve světelném řešení upoutaly dva momenty, kdy Giovanniho tvář na hřbitově i v závěru opery náhle osvětlilo rudé světlo. Všechny postavy v této inscenaci byly matné, vztahy mezi nimi byly jen naznačeny, a tak například u Leporella a Dona Giovanniho nebylo čitelné, jaký vztah sluha (Josef Škarka ) ke svému pánovi vlastně má (a opačně). Na jevišti byly tedy dvě téměř totožné ženy – hysterická, obtížná, nabízející se Donna Anna a totéž v bleděmodrém – Donna Elvíra. Z dobrých úmyslů zbyly jen vnější znaky – Leporello ukazoval Elvíře seznam krásek na notebooku, Elvíra přijela s kufrem na kolečkách, Don Ottavio měl mobil, „diktoval“ svou árii hned třem podivným sekretářkám, na večeři u Giovanniho se servírovaly pochoutky z obchodního řetězce KFC, ale zůstalo i víno marzimino, Leporello tajně zaplatil Giovannimu tři animátorky, které se pak po něm jen tak občas nenápadně vinuly. Celá inscenace se sunula nevýrazně kupředu, hudba zněla tak nějak všeobecně… Je mi líto, ale plzeňský Don Giovanni byl pro mne velkým zklamáním. (Psáno z premiéry 28. ledna 2012.)

Sdílet článek: