Hned v úvodu Musorgského Kartinek předvedl, jak obrovskými dynamickými rozdíly dokáže vládnout: od ohlušujícího fortissima k sotva slyšitelnému, přesto však dokonale zřetelnému pianissimu. A publiku pak po celý večer nezbylo než žasnout nad ohňostrojem pianistických a muzikantských efektů. Kartinky se pod jeho rukama proměnily ve velkolepé – i když možná trochu extravagantní – divadelní představení: představení s naprosto svobodným a překvapujícím agogickým průběhem, představení plné oslňujících i něžných barev, představení, v němž jsme důvěrně známou skladbu chvílemi stěží poznali, domnívajíce se, že v ní slyšíme aleatoriku, clustery a kdoví co ještě navíc. Celou druhou část večera vyplnila vlastní Pletnevova úprava suity z Čajkovského baletu Spící krasavice . Pokud neměl Pletněv možnost předvést něco ze svých virtuózních kousků v Musorgském, pak v této lisztovsky pojaté transkripci si k tomu vytvořil dostatečně velký prostor. Dvojitá glissanda, akordické skoky přes celou klaviaturu či zběsile rychlé pianissimové běhy ve spojení s jímavými Čajkovského melodiemi byly vlastně dalším divadelním představením, s výpravou ještě velkolepější než Kartinky. Ovace publika nebraly konce, přestože bylo zřejmé, že mnohé z toho, co jsme slyšeli, by při poslechu ze záznamu mohlo budit rozpaky. Po několikerém vyvolávání přidával klavírista Chopinovo Nokturno Des dur op. 27 č. 2 . Posluchači téměř nedýchali – a nepředstavitelně prodloužený předposlední akord byl jen důkazem, že Pletněv patří k umělcům, kteří si na pódiu mohou dělat s publikem vše, co se jim právě zlíbí.
