středa, 27. listopad 2013

Plesejte, jásejte! Bartoli potřetí v Praze

Napsal(a) 

Plesejte, jásejte! Bartoli potřetí v Praze, foto Nachtigall Artists Plesejte, jásejte! Bartoli potřetí v Prazefoto: Nachtigall Artists

České publikum mělo 12. listopadu již po třetí možnost nechat se strhnout fantastickým uměním jedné z nejvýraznějších osobností současné operní scény, mezzosopranistky Cecilie Bartoli . Zpěvačka, známá gejzíry energie a neodolatelnou vášní, kterou vkládá do každého představení, si zakládá na dramaturgické vybroušenosti a jedinečnosti každého svého projektu a v minulosti tak představila například album zaměřené na repertoár divy Marie Malibran (Maria ), kastrátské árie (Sacrificium ) nebo na kontroverzního italského skladatele Agostina Steffaniho (Mission). Do Prahy přivezla spolu s dirigentem Muhaiem Tangem a skvělým Kammerorchester Basel program nazvaný Mozart a vídeňský klasicismus a někomu se tak mohlo zdát, že si Bartoli chce taky někdy „odpočinout“ a že si publikum užije příjemný večer s Cherubínem a Zuzankou. Opak byl pravdou. Koncert sice otevíralo proslulé Mozartovo moteto Exultate, jubilate (Plesejte, jásejte ), ale po něm následovaly kusy, kterým se na pódiích nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužily (Mozart: Parto, partoDeh, per questo istatnte solo z opery Sesto , Ch’io mi scordi di te?... Non temer, amato beneIdamante ). Hlas Cecilie Bartoli patří k těm nejdiskutovanějším a některými bývá dokonce označován za úkaz. Musím říct, že po tomto koncertě se k nim nejspíš budu řadit taky. Po některých posledních projektech se zdálo, že se na zpěvaččině hlasovém projevu začínají projevovat téměř dvě dekády vrcholné pěvecké kariéry, že nepatrně ztrácí barvu a v trysku precizních koloratur a krkolomných dramatických pasáží se utápí belcanto a plný, čistý tón bez přídechů. Od prvních frází vídeňského klasicismu ale nebylo po těchto náznacích ani památky a Rudolfinem se nesl její nezaměnitelný témbr plný alikvót stejně lahodně jako při jejím prvním pražském koncertě před dvěma lety (Vivaldi ritrovato). Vřelým gestem Bartoli vůči českému publiku bylo uvedení árie Se mai senti spirati sul volto z opery La clemenza di Tito Josefa Myslivečka a obě poloviny koncertu uzavíral Haydn. Před přestávkou to byla Al tuo seno fortunato (opera L’anima del filosofo ossia Orfeo ed Euridice ), v níž Bartoli střídala lyrické i koloraturní pasáže s lehkostí, která nepřestane překvapovat. Opravdovým vrcholem večera ale byla Haydnova koncertní árie Berenice, che fai? , nářek Berenice nad smrtí svého milence Demetria. Přiznám se, že jsem skladbu slyšela na koncertě poprvé a že jsem se díky ní opět přesvědčila, jak geniálním způsobem dokázal Haydn do své hudby dostat fatální drama a jak snadné je pro Bartoli uvést davy v totální vytržení. Jako první přídavek zaznělo rozkošné Mozartovo Voi che sapete , které dirigent večera Muhai Tang sledoval zpovzdálí s rukama v kapsách a blaženým úsměvem na tváři a jako poslední sladká tečka zaznělo opět Alleluia , jehož jedinou vadou na kráse byla skutečnost, že je už opravdu poslední.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.