Arcadi Volodos zahájil recitál, který uzavřel tento ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, Schubertovou Sonátou D dur D 850. Je to trochu zvláštní volba, a ne každý si ji může dovolit. Nicméně způsob, jakým k tomuto dílu přistoupil fenomenální ruský talent klavíru, byl zcela odzbrojující. Sonáta, nesporně velmi ambiciózní dílo, už jen délkou zvíci ca 40 minut, je středním členem jakési sonátové trilogie, jediné trojice vydané tiskem ještě za Schubertova života (předchází jí Sonáta a moll D 845 a následuje pak Sonáta G dur D 894).
Je to mimochodem nejen jediná sonáta, ale vůbec jediná Schubertova skladba pro sólový klavír v tónině D dur. Možná právě zde můžeme hledat důvody její zvláštní stavby a výrazového ukotvení. Hned 1. věta je díky své značně neklavírní faktuře velmi obtížná a, svým způsobem, i nevděčná. Volodos k ní přistoupil správným způsobem, jsem dokonce v pokušení říci, jediným správným způsobem, tj. s velkorysým nadhledem. Hned hlavní allegrové téma je založeno výrazně antiteticky, s bouřlivě vpadajícími triolami ex abrupto, které jakoby schizofrenicky násilně přerušují téma, jež ještě ani nedostalo šanci se plně rozvinout. Kdyby v tom někdo chtěl vidět snahu – trochu urputnou – vystoupit z Beethovenova stínu, s nímž se Schubert na poli sonátovém neustále potýkal, měl by jistě pravdu. Vůbec celá Sonáta je nesena značně odvážnou zvukovou příkrostí, a to nejen v tematické hudbě, i spojovací oddíly překvapují svou dravostí na hranici hratelnosti. Volodos si s tím poradil znamenitě, prostě se s detailem nijak nezatěžoval. Hned prima volta sonátové expozice – první, co toho večera zaznělo – bylo zahráno se značnou dávkou přibližnosti. Ale zvláštní věc, jako intepret si tím vůbec nijak nezadal, spíše naopak. Celek na mne zapůsobil díky tomuto přístupu docela přesvědčivým dojmem, což naopak o nemohu říci o většině provedení, které znám, a to i od velkých pianistů. Sonáta má ve Volodosově podání vše, co může nabídnout, a působí-li přesto místy podivně, více už pro ni udělat nelze. A pro neodolatelně půvabné podání meandrů finálního Ronda, zejména jeho pochodově lehce traktované hlavní myšlenky, jež jako by byla čirým výtryskem Schubertovy dětsky naivní duše, jen těžko budeme hledat srovnání.
Druhou polovinu večera věnoval Volodos Robertu Schumannovi. Oba cykly, Kinderszenen op. 15 a Fantazie C dur op. 17, jež si zvolil, představují vrchol nejen Schumannovy tvorby, ale představují i chef-d’œuvre dosažený na poli romantického programového klavírního cyklu, takže potud to měl interpret snazší. Nemusel tolik obě díla „prodávat“ – ona se prodávají sama, tedy pokud to pianista vysloveně nepokazí. Přesto, kdybych měl za sebe říci, čím na mne Volodos nejvíce zapůsobil, jako přemýšlivý tvůrce, byl by to právě Schubert, kde to měl jako pianista mnohem těžší. Čímž ovšem ani v nejmenším nemá být řečeno, že jeho Schumann nebyl rovněž znamenitý. Jen snad to, že zde už je plejáda skvělých provedení nesrovnatelně širší.
K Dětským scénám přistupuje ruský pianista od jakéhosi hektického konce, jako by to Děcko, jež měla při kompozici na mysli Schumannova poetická duše, bylo hodně robustní, nezbedné a rozšafné. Takový euforický čtverák jakýsi, už ne Florestan a Eusebius, spíš Max und Moritz (v českém překladu Kamila Bednáře Vít a Véna). Jako bychom ty lotroviny páchali spolu s ním, a strašili děti jako Bubák (Fürchtenmachen), nebo si také hráli na slepou bábu (Hasche-Mann) – zde mi k dokonalosti chyběla už jen ta staccata, jak je vyťuká Martha Argerich. Rytíř na dřevěném koni (Ritter vom Steckenpferd) byl ovšem snad až příliš schvácen – jistě je to důkaz toho, že rukama se to stihnout dá, ušima už méně. Snivé duše si také přišly na své, při slavném číslu 7, Snění (Träumerei), tiché a pozorné publikum ztichlo až do pianissima a snad ani nedýchalo. Taková je moc hudby. Snad je nám v dnešní těžké době ještě vzácnější – ten rozdíl mezi předcovidovým a covidovým diváctvem je vskutku je patrný, ne na první pohled, ale poslech! Často jsem si na těchto stránkách stěžoval, zvláště touto sychravou podzimní dobou, na permanentně přítomný kašel. Tohle publikum však ani nedutá. Nevím popravdě, komu nebo čemu to připsat. Cynik by řekl: nižší promořenosti. Já chci věřit, že snad i době, která nás nutí, abychom si, skryti pod rouškami, vážili toho, že stále ještě smíme naslouchat čarovným zvukům hudby. Především ovšem fascinujícímu výkonu umělce na pódiu. Volodos ty poetické miniatury ztvárňuje podle dialogického principu, za jeho klavírní dikcí slyšet lidský hlas, jednou je to pregnantně vyřčená replika, ale jindy, jako by se to náhle zadrhlo vpůli, jako by se člověku cosi vydralo překotně z hrdla, a pak zajíklo uprostřed, když si uvědomil, co to vlastně řekl (U krbu – Am Kamin). Málokdy slýchané, vzácné provedení.
Také Fantazie C dur byla provedena na úctyhodné úrovni. To, jak Volodos dokáže udržet sevřenost stavby rozměru téměř půlhodinového, a přitom vytvořit plochy plné maximálního barevného kontrastu, budí plný respekt. Zejména dokáže uchvátit, při druhém zaznění myšlenky, svým pianissimem, které je hebounké jak načechraný jitřní vánek. Jím také dovedl Fantazii k niterně ztišenému, velmi působivému závěru. Ne, nevymazal mi samozřejmě z paměti – ani nemohl – velká provedení minulosti, Svjatoslava Richtera, Wilhelma Kempffa, Claudia Arraua, Marthy Argerich, abych jmenoval jen některé, ale dokázal se s nimi, řečeno cyklistickou hantýrkou, udržet ve stejné skupině. Ne snad přímo na špici, ale v čelní skupině, která uniká zbylému pelotonu. Svůj úspěch pak Volodos završil dlouhým schubertovským encore, Andantinem ze Sonáty A dur D 959, které ovšem trvá přes deset minut. Divě rozbouřený střední díl propojil jeho recitál dramaturgicky se vstupní, podobně revolučně pojatou Sonátou D dur, a večer jím tak byl přesvědčivě zarámován. Snad měl umělec takto skončit, další a četné přídavky, celkem v počtu šesti, již nepřidaly k umění velkého mistra klavíru nic podstatného.
Byl to vzácný večer, sestavený výhradně z hudby ušlechtilého německého romantismu. Kéž by měl pravdu Platón. Kéž by měla hudba moc učinit nás lepšími.
