středa, 19. únor 2003

Platinový Šporcl

Napsal(a) 

V neděli 12. 1. završil houslista Pavel Šporcl svoje "Žlutomodré turné" po českých a moravských městech koncertem ve Dvořákově síni pražského Rudolfina, které bylo zcela vyprodáno. (Pro velký zájem se konal navíc koncert už 11. 1. Mimochodem studenti dostali výraznou slevu.) Recitál, který bych nazval na české poměry velkolepou multimediálně výchovnou show, měl obrovský ohlas, což vyvrcholilo na konci standing ovations. Večer měl dvě roviny - interpretační a zábavnou. Program kopíroval jeho poslední nahrávku se skladbami českých hudebních opor, jež má mimořádný komerční úspěch. (Na začátku turné bylo CD zlaté, na konci už platinové, přesněji prodalo se ho do poloviny ledna 14 tisíc kopií, což je na Českou republiku naprosto výjimečné a lze to přirovnat k úspěchu Vivaldiho Čtvero ročních dob Anne Sophie Mutter na mnohem větším německém trhu - 80 tisíc kopií. Na koncertu byly houslistovi a jeho klavírnímu partnerovi Petru Jiříkovskému předány platinové desky Supraphonu.) Šporcl se opět prezentoval jako skvělý houslista. Až na několik zádrhelů (například v Janáčkově Sonátě ) hrál vše na vysoké úrovni; nejlepší dle mého soudu byla dvě Smetanova dua Z domoviny . Sofistikovaná hra se světly, promítací plátno pro předtočené vstupy houslisty a edukativní nebo neformálně vtipné průvodní slovo měly u publika velký úspěch, nicméně mě osobně tyto berličky od soustředěného hudebního zážitku spíše odváděly. Samospasitelnost takovéto prezentace klasické hudby je určitě téma pro seriózní širokou diskusi. Šporclovu snahu o zatraktivnění hudby světelným parkem, neformálním až familiérním vystupováním, oblečením chápu pouze jako jednu z možných cest. Pro popularizaci klasiky však hodně dělají i "frakouni a smokouni", jak Pavel Šporcl označil svoje kolegy v silvestrovském pořadu TV Prima. Své místo na slunci nepochybně mají i smokounští Shaham, Vengerov, Ženatý nebo Matoušek...

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.