pátek, 2. únor 2018

Plachetka a Czech Ensemble Baroque v dobré náladě

Napsal(a) 

Czech Ensemble Baroque, foto CEB Czech Ensemble Baroquefoto: CEB

Z Metropolitní opery New York si basbarytonista Adam Plachetka odskočil do metropole moravské – do Brna. V první únorový večer vystoupil v Besedním domě po boku orchestru Czech Ensemble Baroque vedeného dirigentem a uměleckým vedoucím Romanem Válkem. Jakkoliv tomu úvodní scéna s citacemi divadelní hry Misantrop mohla nasvědčovat, koncert s názvem Molieri neodkazoval na dílo věhlasného francouzského herce a dramatika, ale na výhradní uvedení děl Wolfganga Amadea MOzarta a Antonia SaLIERIho. A to doslova bok po boku. Je důležité zmínit, že stejný projekt (Molieri) se v Brně odehrál již 16. listopadu 2015.

Ačkoliv je postava Antonia Salieriho (hořkosladkou zásluhou především Miloše Formana a Alexandra Sergejeviče Puškina) dobře známa široké veřejnosti, jen málokdy se poštěstí ocenit také kvality autorovy hudby. Italský skladatel, který ve své době udával módní hudební trendy, byl redukován na závistivou karikaturu neschopného řemeslníka. Tím větší zásluhou je uvedení Salieriho nepříliš známých operních árií spolu s nejznámějšími klenoty z Mozartovy pomyslné výkladní skříně. Posluchači tak měli možnost udělat si obrázek takříkajíc „na vlastní uši“.

Recitál sestával ve své podstatě pouze z árií. Tu a tam se však objevila operní předehra rámující průběh večera. Program zahájila slavnostní sinfonia ze Salieriho tragikomické opery Axur, re d'Ormu. Již při nástupu hudebníků si nešlo nepovšimnout dobré nálady, která mezi členy orchestru panovala. Energické, burácivé a veskrze přesvědčivé zahájení večera tak doprovázely úsměvy zpoza nástrojů a častá oční komunikace. Rozpoložení hudebníků je pro výsledný zvuk a výraz mnohem důležitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Opatrný, rozladěný, vystrašený, znuděný, nedej bože ospalý orchestr jen stěží podá výkon vyžadovaný dirigentem. Soudě podle dalších koncertů tělesa, které jsem měl možnost navštívit, není dobrá nálada výjimečnou situací. Mezi jednotlivými hráči, i mezi orchestrem a dirigentem existuje evidentně velmi těsné spojení. Orchestr po celou dobu podával v podstatě bezchybný výkon. Pouze drobná chyba v žesťové sekci v árii Aprite un po’queli – ozvala se mrška do zrovna ztichlého orchestru – stojí za letmou zmínku.

Adam Plachetka, foto CEB Adam Plachetkafoto: CEB

Nezpochybnitelnou hvězdou večera byl však sám basbarytonista Adam Plachetka. Plachetka na pódium vplul s žoviálním úsměvem na tváři a ještě více tak podpořil přátelskou atmosféru večera. Troufám si tvrdit, že nálada by se nezhoršila, ani kdyby náhle zpíval o hrůzách pekelných. Sólista v dobrém slova smyslu ničím nepřekvapil – barevný, technicky brilantní a v každé poloze srozumitelný hlasový projev byl přesně to, co od jednoho z našich nejvýraznějších pěvců všichni očekávali. Lehkost, elegance a především přirozenost s jakou basbarytonista pracuje s dynamikou i výrazem je obdivuhodná. Snad jen rozlišení částí zpívaných v žárlivém vzteku a částí s úslužným poklonkováním panu hraběti v árii Mi dica il mio signore mohlo být výraznější. Zásadním poznávacím znakem se v tomto případě totiž stalo násilné tremolo smyčců a bylo-li by více podpořeno vzrušenějším hlasovým projevem, určitě by to dramatickou situaci ještě zvýraznilo. Ve většině árií však Plachetka sledoval význam textu téměř pedantsky – skutečně mohutné vibrato na slově „majestátní“ v árii Madamina, il cantologo é questo je jedním z mnoha příkladů. Přestože v první polovině programu zůstával zpěvák spíše strnulý a většina gest se zračila pouze ve tváři, po přestávce korespondovaly s áriemi i pohyby těla.

Vzhledem k programu sestavenému z různých oper obou autorů předcházelo každé árii zevrubné seznámení s nastalou situací. Úvod do děje není vůbec špatný nápad, jen škoda že v podání herců Luďka Randára (Salieri) a Radovana Krále (Mozart) nepůsobil ani zdaleka adekvátně. Míra přehrávání jednoho mohla být jen stěží vykoupena apatičností druhého. Nehledě na to, že často až hysterické uvedení do děje ostře kontrastovalo se zpěvem samotným. Příkladem může být úvod k árii Non piu andrai, ve kterém Luděk Randár spíše povýšeným a elegantním hlasem popisuje nastalou situaci, zatímco Radovan Král soptí a prská na všechny strany.

Z čistě hudebního hlediska se jednalo o jeden z nejvydařenějších brněnských koncertů v poslední době. Přiznávám, že jsem publikum Besedního domu ještě neviděl takto uchvácené a díky nekončícímu potlesku ve stoje zazněly rovnou dva přídavky. Koncert Adama Plachetky a Czech Ensemble Baroque byl příjemný na poslech i na pohled – veskrze lidský, přátelský, v dobré náladě a přitom na nejvyšší profesionální úrovni. A pokud jste brněnský koncert nestihli, můžete to stále napravit dnes večer v Kroměříži.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish