Pomyslnou osou letošní sezony PKF – Prague Philharmonia jsou díla Mozartova a Brahmsova, ozdobou pak sólisté nejen ze zahraničí, ale také přímo z řad orchestru. Ve středu 30. listopadu tedy zazněl ve Dvořákově síni Rudolfina program virtuózně-klasický, ale nebyla by to PKF, kdyby jej z hlediska dramaturgie nepojala velmi neomšelým způsobem.
Večer zahájila Sinfonia Concertante pro housle, violoncello, hoboj, fagot a malý orchestr H 322 Bohuslava Martinů (koncert byl zároveň prologem festivalu Dny Bohuslava Martinů). Třívětá neoklasicistní skladba z roku 1949 vznikla pod dojmem poslechu koncertantní symfonie Josepha Haydna pro stejné obsazení, Martinů v ní originálně kombinuje prvky klasicistní s technikou barokního concerta grossa.
Orchestr i sólisté zahráli toto optimistické dílo s jistotou a přesností, přiznám se ale, že od prvních tónů jsem měla dojem, že této interpretaci přece jen ještě něco chybí. Jakkoli je šéfdirigent Emmanuel Villaume osobnost energická, jakkoli dokáže pojmout sebedelší fráze, tady bych čekala naopak více drobnokresby v podobě jemných, rafinovaných nuancí, „hovornější“ dialogy mezi sólisty (nevím, jestli by bývalo bylo možné rozmístit je tak, aby na sebe mohli lépe reagovat a zároveň následovat gesta dirigenta) a nebála bych se použít také něco z barokní interpretace, třeba ostřejší, nebo naopak ještě lyričtější tečkovaný rytmus. Ze sólistů-členů orchestru bych jednoznačně vyzdvihla hobojistu Jana Součka, jehož frázování i artikulace měly vždy určitou pointu, a pečlivou linku violoncellisty Balázse Adorjána (dále se představil zástupce koncertního mistra 1. houslí PKF Miloslav Vrba a fagotista FOK Václav Fürbach). Klavírista Václav Mácha, ač v pozadí, vydal celkem jasný signál, že jeho členství v České filharmonii je zcela oprávněné a že si s Bohuslavem Martinů velmi dobře rozumí.
To zajímavější mělo ale teprve přijít. Koncert pro dva klavíry a orchestr d moll FP 61 Francise Poulenca z roku 1932 je skladba, kterou neslýcháme na našich pódiích příliš často, navíc v podání sólistů, kteří jsou s ní téměř srostlí. Jedná se o svěží, myšlenkově nekomplikované dílo, v němž autor použil vše, co ho hudebně obklopovalo, zajímalo a inspirovalo (jazz, W. A. Mozart, gamelan), aby posléze všechny tyto zdroje přetavil do efektní a posluchačsky vděčné skladby. Ačkoli koncertu vládne radostná nálada, je z něj patrné, že Poulenc byl vše, jen ne povrchní osobnost.
Původem kanadští pianisté Louis Lortie a Hélène Mercier se znají od studií, oba přesídlili do Evropy (Lortie do Berlína, Mercier do Paříže), mají za sebou stovky společně odehraných hodin a jejich interpretační názory jsou v naprostém souladu. Víc jsme si nemohli přát. Koncert provedli skutečně jako jedno tělo a jeden duch, Mercier ho krášlila něhou a jemností, Lortie zase mužnou spontaneitou. Orchestr byl s nimi po všech stránkách sjednocen, a čeho se mi zdálo u Martinů málo, tady bylo přesně tolik, kolik bylo třeba k dosažení patřičné intenzity. Pod Villaumovýma rukama se skladba rozvíjela jako květ mimořádně opojných barev, od křiklavě vyzývavých až po průsvitně jemné odstíny. Myslím, že jsme plnou měrou dostali vše, co lze od francouzské hudby tohoto období čekat. Ve vzduchu jako by se vznášela azurová modř, barové cigaretové kroužky i pralesní vlhkost.
Ve druhé polovině večera měl orchestr příležitost potvrdit, že umí nejen míchat barvy, ale také stavět pevné zdi. K tomu si zvolil Serenádu č. 1 D dur op. 11 Johannese Brahmse, rozměrné dílo z roku 1858 (s úpravami v roce 1860), kdy bylo skladateli teprve pětadvacet let a s psaním pro větší orchestr začínal (1. symfonii už měl načrtnutou, ale dokončil ji až v roce 1876). Ač na nás v této skladbě vykoukne téměř za každým „rohem“ Beethoven, s jehož odkazem bylo třeba se vyrovnat, je tu již patrný Brahmsův rukopis, pevná forma, osobitá lyrika. Vítězný, zároveň pastorální a taneční charakter serenády vystihl orchestr nadmíru dobře. Villaume podtrhl její řád, vyklenul a rozezpíval fráze, dodal jí vznešenost a půvab, přičemž emoce nechal vystoupit jen natolik, aby se nenarušila forma. Po tomto výtečném provedení nezbývá než těšit se na další…
