středa, 27. duben 2016

PKF a Jiří Bělohlávek jsou zárukou kvality

Napsal(a) 

Foto Morris Media Foto Morris Media

Každý orchestr má svoje dobré i horší dny. PKF – Prague Philharmonia není výjimkou. Nicméně pokaždé, když se k orchestru vrací její zakladatel Jiří Bělohlávek, je výsledek hodně nadprůměrný. Hudebníci a hudebnice se maximálně koncentrují a evidentně chtějí bezezbytku  realizovat dirigentovu  vizi a jeho přání. Nejinak tomu bylo v neděli 24. dubna na abonentním koncertě v pražském Rudolfinu. Motto večera „Mezi smyčci a dechy“ bylo naplněno dechovou Serenádou č. 10 B dur, „Gran Partita“, KV 361, Wolfganga Amadea Mozarta a Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H. 271 Bohuslava Martinů. Náročný, zdánlivě kontrastní program, kdy ale neoklasicimus dobře ladil s klasicismem vídeňským, byl detailně připraven a za přítomnosti mikrofonů Českého rozhlasu skvěle proveden.

Mozart byl průzračný, přesný, dokonale artikulovaný, s kouzelnými detaily, a nádherně zpěvný, což je pro veškeré produkce Jiřího Bělohlávka v posledních letech stále více určující. Nevzpomínám si, že bych někdy živě slyšel tak lahodné provedení této poslechově náročné skladby. Zastavím se jen u několika detailů. V druhé větě mě okouzlily artikulační detaily, které si může dovolit jen skutečně mimořádně kvalitní formace dechových nástrojů, v Adagiu  se sólově blýskly sólový hoboj a klarinet (hudba je sama o sobě božská), druhý Menuet byl bezchybně „boulezovsky“ vysoustruhovaný, neskutečně zpěvná Romance, přesné variace a rychlé, nicméně neuspěchané finále.

Dvojkoncert měl úžasný tah a opět se ukázala síla smyčců pékáefky. Bylo to stylově čisté a technicky čitelné provedení. K výbornému výsledku významně přispěla úhozově jemná hra  klavíristy Jana Bartoše a citlivé vstupy tympanisty Pavla Rehbergera.

Přestože lze psát o provedení Martinů dvojkoncertu v superlativech, šokující byla referenční interpretace Mozarta. Výkon srovnatelný s dechovou formací téměř jakéhokoliv světového orchestru!

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.