neděle, 4. leden 2009

Písně sladké Francie

Napsal(a) 

Když přišla 1. dubna (repríza 2. dubna) na pódium Smetanovy síně pražského Obecního domu Véronique Gens , nenápadná žena v prostých šatech, tak jsem si ji těžko spojoval s deskami, kde jsou často ohňostroje pěvecké krásy. Jakmile však začala zpívat, tak bylo jasné, proč patří k nejlepším evropským sopranistkám. Její cesta je podobná dráze o sedm let mladší Magdaleny Kožené. Vzešla ze světa historicky poučené interpretace barokní hudby a postupně šla dál - k Mozartovi, 19. a 20. století. I její hlas má svoje dynamické a výrazové mantinely, které si přísně hlídá. I pro ní je základem vztah slova a hudby, vyjádření nejniternějších citových záchvěvů textu. Má skvěle vyškolený a vedený, příjemně barevný hlas. Do Prahy ji přilákal dirigent Serge Baudo a se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK uvedla stylově dokonale čistě výběr ze dvou cyklů svého rodáka Josepha Cantelouba - Chants de France a Chants d'Auvergne . Musím dodat, že je škoda, že nezazněly tyto cykly celé a nemohli jsme se déle těšit setkáním s tak dokonalým hlasem. Přestože předehru k Rossiniho opeře Semiramis zahrál orchestr velmi dobře, i když bych si dovedl představit ještě více ohně a dramatu, tak bych ji oželel. Dokonce bych se možná zřekl i potěšení slyšet opět 4. symfonii Jeana Sibelia, jenž zemřel ve stejném roce jako Canteloube (1957), což není to jediné, co je spojuje. Jestliže u Sibelia převažuje "panteistická mystika s decentně tragickým podtónem", tak u jeho francouzského kolegy "mystika specifické francouzské lidové tvořivosti". Z obou cyklů, jež zpracovávají lidové písně, jsou výrazově košatější písně z divokého kraje vyhlášených sýrů Auvergne a zajímavější byly i v interpretaci Véronique Gens.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.