sobota, 16. srpen 2003

Písně s pohyby

Napsal(a) Dina Šnejdarová

Letošní koncerty souborů hrajících takzvanou "starou hudbu" se festivalu PJ vysloveně povedly. U sv. Šimona a Judy se představil francouzský sedmičlenný ansámbl Le PoÉme Harmonique , u něhož se mládí a nadšení pojí s vysokou interpretační kvalitou. Pro večer s názvem "Zpěvy sladké Francie" si pod vedením Vincenta Dumestrea připravili průřez francouzských písní 15. - 19. století. Nezbytné autentické nástroje (fidula, viola da gamba, niněra, dudy, zobcová flétna, různé bicí nástroje, citola, theorba, barokní kytara) tvořily doprovod třem sólistům. Nosný, v nižších polohách krásně plný hlas Claire Lefilliatre , příjemně ostrý tenor Bruno Bonhourea a průrazný baryton Marco Horvata , připomínající nazální dechový nástroj, představili jejich majitelé v sólových vstupech, dvoj- i tříhlasech, které sice nebyly zvukově kompaktní podle obvyklých představ, ale výsledek byl velmi působivý. Sólisté krom toho doplňovali své výstupy gestikou evokující "loutkové" pohyby barokní opery nebo "komiksové" výjevy ze starých obrazů. Charakter textů dokázali výborně vystihnout nejen pohyby, ale především svými hlasy, jež spolu s nástroji skvěle rozezněly chrámově-koncertní prostor. (Mimochodem, je to přesně typ koncertu a obsazení, které tato akustika dobře snáší.) Dvorské žalozpěvy, milostná toužení, svádění, lkání i jadrná píseň námořníků odkryly publiku pestrou škálu francouzských písní, v nichž se odrážely i španělské a italské vlivy. Jedinou nevýhodou bylo uvedení textů písní v programu z nepochopitelných důvodů pouze ve francouzštině - festival se přece jen děje v Čechách, a tak si ne-frankofonní část publika za ne-levné vstupné musela připadat poněkud hloupě.

Zveřejněno v Kritiky

Označeno v

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.