středa, 2. prosinec 2015

Písně magdalské Marka Pavlíčka - korektní vášeň v mantinelech

Napsal(a) 

Marek Pavlíček, foto archiv MP Marek Pavlíčekfoto: archiv MP
Zúčastnit se autorského koncertu soudobého skladatele znamená být připraven na cokoli. Je pravda, že již 20. století nastolilo v hudební tvorbě relativní svobodu a důraz v posuzování je naštěstí kladen na tvůrčí autentičnost. Neznamená to, že by zmizely zavedené stereotypy. Experimentátoři se vysmívají klasikům, řemesla znalí klasikové pohrdají diletantským free stylem „zoufalých“ hledačů nového, kteří svou invenci vyťukávají do kompozičních programů nebo mixují „zpěvy velryb“, ale psát (a také prezentovat) si, v našich krajích může každý co chce. Pole působnosti je tak neskutečně široké a navštívíte-li koncert soudobého skladatele, jistý druh překvapení se většinou dostaví.

Autorský koncert Marka Pavlíčka, studenta 6. ročníku zpěvu a 3. ročníku kompozice u docenta Eduarda Douši překvapil v několika ohledech. V prvé řadě je to možná značně intuitivní, ale velmi sofistikovaná znalost klasických kompozičních principů, ať již v harmonické práci či formě, dále zjevná úcta k těmto pravzorům a smělost je následovat, snad prozrazující touhu důstojně se postavit po jejich boku. V neposlední řadě pak snad rovněž intuitivní, ale dokonalé odmítnutí trendu „umělecké zkratky“, která ovládá mediální světy a stále více v nás potlačuje schopnost hlubokého vhledu do čehokoliv. Taková míra konzervativnosti v dosavadní tvorbě ovšem u čtyřiadvacetiletého kluka zarazí.

Koncert v téměř zaplněném koncertním sále Pražské konzervatoře (20. 11. 2015) byl zahájen sborem na text Erbenovy Mateřídoušky v interpretaci souboru „KNČ“ (Kdo nemá čas – v parafrázi na známou zkratku „KMČ“, tedy Kdo má čas). Překvapivě kompaktní zvuk mladého oktetu (sbormistr Josef Kurfiřt) nabídl klasickou romanticko-lyrickou stylizaci, vkusně pracující s textem 19. Století, nic víc, nic míň. První polovině koncertu však dominoval melodram na pozoruhodné texty Anety Schwarzové, za doprovodu smyčcového tria a klavíru. Romantizující kompozice zpočátku naznačovala snahu stvořit dílo „cestou nejmenšího odporu“, ale postupné proniknutí do jeho étosu nabídlo relativně dokonalou syntézu hudby a slova, plynoucí z dobrého pochopení podstaty melodramu, což nebývá zcela běžné ani u zkušených autorů. Zvláště lze ocenit vyzrálý a technicky vyrovnaný projev klavíristky Aliny Martynova. Provedení navíc skvěle umocnila recitátorským i hereckým projevem studentka herectví Veronika Malá, která v interpretaci dovedla skvěle skloubit „vílu i semetriku“.

Druhá polovina již patřila ústřednímu písňovému cyklu celého autorského koncertu – Písním magdalským na verše Magdaleny Vaňkové, spolužačky z pěvecké třídy. Jak po textové stránce tak po hudební se jedná o velmi lyrické ztvárnění tužeb, smutků, nostalgií, vášní i fatální melancholie, která je patrna zvláště z hudby a zdá se být ústředním rysem autorovy současné tvorby – „fatálně vážné“ hledačství hloubky, mnoho neukotveného a éterického. Dlužno dodat, že textová předloha v tomto směru ne vždy vychází hudbě vstříc. Písně interpretovala sama autorka veršů s velikou pečlivostí a kulturou projevu, který je však teprve na cestě ke své zralosti, ocenit je zapotřebí dobrou srozumitelnost zpívaného textu, limity lze naopak pozorovat v mezních polohách pěveckého rozsahu, kde jsou prozatím zjevné technické rezervy. Klavírní doprovod Ludmily Rýznarové se vyznačoval vyzrálou technikou a schopností odlišit mnoho výrazových kontrastů. Spojení s vynikajícím koncertním nástrojem (Steinway) je vždy opravdovým zážitkem, když jej skladatel a interpret v dobré symbióze dovedou rozeznít.

Devítidílný cyklus je pozoruhodný z hlediska skladebné geneze. V úvodu se objevují folklorní melodické prvky, které obecně tvorbě Marka Pavlíčka sluší, ba přímo jsou prospěšné co obhajoba místy banální melodiky. V průběhu dalšího toku hudby ovšem mizí, zato klavírní doprovod se stává hutnějším a harmonicky pestřejším.

Marek Pavlíček nás nesměle vtahuje do svého světa a diktuje nám být pozorní, ba přímo učí svého posluchače koncentraci, za kterou je odměněn přenádhernými detaily hudby jinak prozatím(!) jaksi v mantinelech korektní vášně, zbožně zakleté do klasické formy. V osobě autora však slibuje nadějný vývoj ve skladatele znalého „řemesla“, kterých je jako šafránu…

Jiří Bartoš Sturz

Studoval hudební vědu, skladbu a historii na univerzitách v Olomouci, v Brně, v Liberci a v Praze. Věnuje se klasickému zpěvu, skladbě a herectví, od roku 2006 je členem operního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Publikuje a přednáší na kulturněhistorická témata, zabývá se dějinami raného novověku a kulturou českého baroka. Autorsky tvoří jevištní, sborovou, či také filmovou hudbu, aktivně se věnuje divadelně kritice, recenzentské činnosti, i vlastní literární tvorbě. Je zakladatelem a členem hudebního souboru FRAGIUM16, který se zabývá historickou hudbou v Českých zemích. V posledních letech je rovněž znám kulturními aktivitami na zámku ve Stvolínkách u České Lípy, stál také na počátku procesu jeho záchrany. Rod Sturzů pochází z Saska, v 16. století získal rytířský titul, v 18. století baronát. Od 19. století se usadil v Rakousku a jižních Čechách. Jiří Sturz užívá příjmení svých předků společně s křestními jmény „Jiří Bartoloměj“, z nichž „Bartoloměj" je rodinnou tradicí uváděn ve staročeském tvaru „Bartoš“.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.