Letošní 65. ročník Pražského jara obsahoval ve své dramaturgii překvapivé množství soudobé hudby včleněné do jinak repertoárově klasických koncertů. Vrcholem těchto snah byl koncert pařížského Ensemble intercontemporain se zakladatelem a šéfdirigentem tohoto tělesa Pierrem Boulezem v téměř vyprodaném Rudolfinu. I když by se dalo říci, že Boulez přivezl spíše konzervativnější program složený z osvědčených titulů, přesto Praha takto koncentrovaný večer soudobé hudby dlouho neslyšela.
Koncert zahájila dnes už klasická třívětá skladba Edgarda Varèse (1883 – 1965) pro sedm dechových nástrojů a kontrabas Octandre (1924). I dnes skladba pro svůj mimořádně expresivní zvukový terén působí nezvykle a je jen málokdy hostem pódií. Všech osm nástrojů (flétna, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, trubka, trombón, kontrabas) má svůj vlastní zvukový svět. V kompozici je patrná preference intervalového výběru s velkými septimami, malými nónami a tritony. Již toto provedení dalo tušit, v jak neuvěřitelně precizním podání se celý koncert bude ubírat.
I druhá partitura z pera Franca Donatoniho (1927 – 2000) Tema (1982), pro dvanáct nástrojů vzniklá přímo pro Ensemble intercontemporain, byla již klasickým kusem tohoto tělesa. Autor s komorním souborem (flétna, hoboj, klarinet, fagot, dva lesní rohy, troje housle, dvě violy a violoncello) pracuje velmi klasicky. Celé dílo je „tematicky“ propojeno v neustálých obměnách punktualistického materiálu povětšinou v nejnepředstavitelnějších rytmických kombinacích prováděných v důsledné sekundové heterofonii.
První polovinu večera uzavřel čtyřvětý Concerto da chambre pro třináct nástrojů (1969 – 1970) György Ligetiho (1923 – 2006). V díle jsou výrazně exponované klávesové nástroje (klavír, cembalo, syntetizér). Skladba je vystavěna Ligetiho typickou mikropolyfonií odvozenou z techniky multivrstevnatého kontrapunktického přediva. Oproti jiným autorovým kompozicím je vyznění tohoto díla velmi smířlivé a příjemně potěšilo jemnými nástrojovými finesami.
Po přestávce zazněla rozsáhlá monumentální koncertantní freska Pierra Bouleze (1925) Sur Incises (1996 – 1998) pro tři harfy, tři klavíry a tři baterie bicích nástrojů (vibrafon, zvonkohra, xylorimba, tympány, steel drums a řada dalších idiofonů) rozložených do třech rovnocenných ansámblů, s nimiž autor pracuje i prostorově. Je jasné, že rozprostření ve větším prostoru by skladbě dodalo ještě zajímavější parametry. Dílo bylo věnováno Paulu Sacherovi k devadesátinám. Ačkoliv má skladba dvě věty, vnitřně je struktura diferencovaná do řady bloků, z nichž každý se vyznačuje odlišnou nástrojovou stylizací, odlišnou instrumentací a odlišným tónovým výběrem makrostruktury tohoto barevně neuvěřitelně bohatého ansámblu. S rytmicky neuvěřitelně komplikovanou partiturou si Ensemble intercontemporain poradil bez sebemenších potíží. Obávám se, že v českých podmínkách by něco takového bylo zcela nerealizovatelné.
Tento koncert bude pro mne na dlouho patřit mezi největší zážitky na poli soudobé hudby. Je škoda, že Ensemble intercontemporain k nám zajíždí tak zřídka. Obrovské ovace na závěr koncertu se standing ovations a dlouhou autogramiádou Pierra Bouleze dokazují, že pražské publikum má zájem o hudbu, která se u nás vůbec nehraje. Proto by stálo za úvahu, aby takto specializované ansámbly k nám byly zvány častěji.
