Na čtvrtek 27. 5. byl v původním programu Pražského jara avizován recitál Ivana Moravce. Umělec si bohužel zlomil ruku a vystoupení musel odříci. Pořadatelé nabídli místo něho festivalovému publiku rakouského klavíristu Olega Maisenberga . Program, který si Maisenberg pro Prahu připravil, byl sestaven ze skladeb dvou letošních jubilantů: R. Schumanna a F. Chopina. Svůj recitál zahájil Maisenberg proslulou Schumannovou Kreislerianou op. 16 . První větu začal hrát hodně velkoryse, s neobyčejnou vervou a razancí, o to více pak překvapil velmi měkkým a zpěvným podáním střední části této věty. Jako by Maisenberg touto větou naznačil, jak se bude odvíjet celý večer – v jeho hře se totiž nepřeslechnutelně uplatňovaly dvě interpretační polohy: pianistická velkorysost v rychlých a technicky náročných částech se střídala se zajímavě propracovanými a krásně probarvenými lyrickými partiemi (kouzelná 4. věta Kreisleriany). Působilo to velmi zvláštně, téměř jako by se u klavíru střídali dva hráči: jeden je bezpochyby lyrikem světového formátu, ten druhý přistupuje ke hře s velkým nadhledem, aniž by se příliš zatěžoval propracováním detailů. Neméně rozporuplně než Kreisleriana vyznělo i druhé číslo koncertu – Chopinova Barkarola Fis dur op. 60 , v níž se střídala krásná, téměř impresionisticky probarvená místa s pasážemi, které připomínaly spíš razantně hranou klavírní etudu. Druhá polovina večera jen potvrdila dvojkolejnost Maisenbergovy hry. V Chopinových mazurkách jsme sice mohli ocenit klavíristův obdivuhodný smysl pro zpěvnou linku, ale nemohli jsme přeslechnout, že se mu v Mazurce a moll op. 68/2 velmi často neozvaly šestnáctiny v tečkovaném rytmu, stejně jako jsme nemohli přeslechnout řadu bezdůvodně ostrých tónů v dalších dvou Mazurkách: Des dur op. 30/3 a cis moll op. 63/3 . Maisenberg uplatnil v mazurkách řadu osobitých nápadů – někdy zajímavých, někdy překvapivých, nezřídka však působících dojmem, že mají být originální za každou cenu. Nejproblematičtějším číslem večera byl pak závěrečný Schumannův Carnaval op. 9 . Části, které přednášel Maisenberg–lyrik, byly jedinečné, ale v rychlých a technicky náročnějších partiích díla zněly mnohdy jen kontury, pojaté s nadhledem až přílišným. V „osobitosti“ tu umělec ještě předčil mazurky. Ostře vyrážená sforzata v Arlequinovi bylo možné chvíli považovat za vtipná, ale když se beze změny opakovala po celou větu, působila nakonec velmi monotónně a křečovitě. Maisenbergovi bezesporu nelze upřít muzikálnost, fantazii i schopnost vnímat hudební architekturu jako celek. Ale v žádném případě ho ten večer nebylo možné považovat za adekvátní náhradu Ivana Moravce.
