úterý, 27. březen 2018

Pianista Alexander Melnikov v Ostravě: Šostakovičův komplet preludií a fug v jednom večeru vyvolal údiv i otázky

Napsal(a) 

 , foto Ivan Korč foto: Ivan Korč

Cyklus klavírních recitálů pod hlavičkou Janáčkovy filharmonie Ostrava v pondělí 26. března završil ruský pianista Alexander Melnikov. Jeho sólový recitál v Domě kultury města Ostravy nabídl pouze jedno jediné dílo, avšak natolik epochální, že pokrylo časový rozměr bezmála dvou koncertů. Melnikov v Ostravě patrně jako první interpret v historii tohoto města zahrál všech 24 preludií a fug op. 87 Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče.

Setkal jsem se v životě s mnoha skladateli, kteří hovořili o Temperovaném klavíru Johanna Sebastiana Bacha s bezmeznou úctou. Jeden z nich, ostravský skladatel Eduard Dřízga, mu říkal „hudební absolutno“ a ještě před koncem života s láskou vzpomínal na hodiny se Zuzanou Růžičkovou, v kterých jej hrál. Temperovaný klavír se stal kauzální rovnicí Dmitrije Šostakoviče v červenci roku 1950, kdy ho slyšel jako člen poroty soutěže v Lipsku v provedení fenomenální Taťiany Nikolajevy.

Šostakovič znal Bachovy klávesové skladby velmi dobře už od školních let. Ale pohnutka, pokusit se o konfrontaci s mistrem, se mu usídlila v hlavě až po lipské soutěži. Přitom se inspiroval 24 preludii op. 28 Fryderyka Chopina, které kráčí tóninami v kvintovém kruhu (Bach je řadil chromaticky po půltónech). 24 preludií a fug, tedy rovných osmačtyřicet skladeb, Šostakovič zkomponoval mezi 10. říjnem 1950 a 25. únorem 1951. Během práce na preludiích a fugách se svou typickou tvůrčí hypertrofií pracoval na dalších komorních skladbách i na 10. symfonii e moll. Oficiální premiéry se ujala Taťiana Nikolajeva, jejíž provedení se na dlouho stalo interpretačním kánonem.

 , foto Ivan Korč foto: Ivan Korč

Umělecké aktivity Alexandra Melnikova jsou neobyčejné.  Letos už stihnul vydat zajímavou novinku Four pianos, four pieces, téměř v každém roce se prezentuje novou nahrávkou a často koncertuje sólově i v komorních variantách. Jeho sólový recitál vzbudil velkou pozornost a sál Domu kultury města Ostravy byl velmi slušně zaplněn. Kompletní provedení Šostakovičových preludií a fug si vyžádalo dvě přestávky, nejen z důvodu enormní fyzické zátěže, ale také pro potřebu doladění klavíru. Melnikov zahrál Šostakovičovy preludia a fugy dobře. Tempové a dynamické rozvržení se příliš nelišilo od jeho nahrávky. Klavírista zpočátku zaujal měkkým, noblesním úhozem, velkorysou dynamickou stavbou a snahou vypíchnout z jednotlivých skladeb jejich signifikantní emoční náladu: grotesknost, bizarnost, lyriku, hlubokou nostalgii, skepsi i čirou radost z hudební imaginace. K excelentnímu dojmu a katarznímu prožitku však něco chybělo.

Kaleidoskop nálad Šostakovičových preludií a fug je velmi obtížné „trefit“ a bohužel ne v každé skladbě se to ruskému klavíristovi podařilo. V několika málo okamžicích se Melnikov nemohl opřít o svou jinak znamenitou techniku: rytmika některých motorických pasáží vyzněla trochu „rozmazaně“, za problematičtější považuji častější nekonkrétní vedení melodie a detailnější strukturaci fugových hlasů, které se pod složitým kontrapunktickým předivem místy ztrácely. V takových okamžicích jsem měl pocit, že pianista Šostakoviče pouze přehrává bez promyšlenější snahy o iniciativnější ponor do hudební syntaxe. Melnikov hrál preludia a fugy bezprostředně za sebou, vždy po několika dvojicích skladeb si otíral ruce, čelo a klaviaturu kapesníkem. S dokonalou profesionalitou se vypořádal s nečekanými potížemi, to když se mu v závěru prvního sešitu začaly zvedat jednotlivé stránky partitury.

Provést komplet Šostakovičových preludií a fug je ekvilibristika hodná velkého uznání. A Melnikov i přes zmíněné detaily zahrál fenomenální dílo ruského skladatele se ctí. Některým starším generacím v jeho provedení možná chyběl onen sovětský důraz na patos, mladší posluchači patrně čekali větší kontakt s publikem. V porovnání s nedávným ostravským recitálem Simona Trpčeského, který si diváky elegantně získal pro sebe, aniž by ztratil na vteřinu kontakt s hudbou, působil Melnikov trochu odměřeně. Ale slyšet tak dobrého Šostakoviče smazalo všechny námitky. Po naprosto unikátním nastudování Lady Macbeth v Národním divadle moravskoslezském to byla pro ostravskou kulturní veřejnost další ojedinělá možnost nahlédnout pod pokličku skladatele, který se svým dílem stal nejpřímějším a nejryzejším svědkem své doby. A to není málo.

Milan Bátor

Profesí hudební pedagog, teoretik a kytarista, vystudoval Janáčkovu konzervatoř a Ostravskou univerzitu v Ostravě. Pochází z umělecké rodiny: bratr David je uznávaným básníkem, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým spisovatelkám, známá byla i přátelstvím s australským prozaikem Alanem Marshallem (Už zase skáču přes kaluže). Zájem o klasickou hudbu jej provází od dětství. Je vášnivým sběratelem a posluchačem nahrávek klasické, jazzové a rockové hudby na nejrůznějších nosičích, jako hudební publicista dosud napsal několik stovek textů uveřejněných v různých českých i zahraničních médiích. Od roku 2017 spolupracuje s Českým rozhlasem Ostrava a Českým rozhlasem Vltava na tvorbě hudebních pořadů. Svůj bytostně existenciální zájem o hudbu ve všech jejích podobách vyvažuje aktivním hraním v komorních uskupeních a kapelách.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.