Dvojím lákadlem koncertu České filharmonie 1. dubna byla Jana Brožková jako sólistka Hobojového koncertu Bohuslava Martinů a Neeme Järvi za dirigentským pultem. A očekávání se naplnilo. Rossiniho předehru Villém Tell provedl Järvi s důrazem na hrdinskost a dramatičnost. Následující Symfonické metamorfózy na téma C. M. von Webera Paula Hindemitha možná mohly být víc kontrastní, složitá partitura ale najednou působila přehledně a jasně. Järvi diriguje bez patetických gest, jako by jen rázně udílel pokyny, k každém momentě ale máme pocit, že ví, kam směřuje. I když má Jana Brožková nějaké hobojové sólo jako hráčka orchestru, vždycky je to velmi působivé. U koncertu Bohuslava Martinů bylo tentokrát možné sledovat nejen bezchybnou intonaci a barevné možnosti – sólistka tentokrát doslova žila každou frází. A Järvi je jeden z mála zahraničních dirigentů, kteří se soustavně věnují dílu Bohuslava Marinů. Na první pohled různorodý program měl svojí logiku: Předehru Vilém Tell totiž cituje Dmitrij Šostakovič i ve své Patnácté symfonii , která zazněla po přestávce. Poslední symfonie, kterou komponoval už s myšlenkami na smrt, je zvláštní dílo – přes velké obsazení v ní mají rozhodující roli první hráči jednotlivých skupin a četná sóla, například pozounová vyšla výborně. První věta vyjadřující bezstarostné dětství působila možná příliš popisně. Dílo, ve kterém je něco z meditativnosti Komorní symfonie , ale i typický sarkasmus, nemá energii ranějších symfonií. Vyznělo však přesvědčivě a silně.
