čtvrtek, 20. červen 2019

Pěvecký dvojrecitál v Ostravě: Krása lidských hlasů i čekání na přídavek, který se nekonal

Napsal(a) 

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Petr Nekoranec, Zdislava Bočková a William Kelley. Tři jména, na kterých stál středeční koncert Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Písňový dvojrecitál na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, kde vycházející hvězdy mladé pěvecké generace vystoupily, byl jedním z koncertů, které jsme nemohli propást.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka se pomalu, ale jistě chýlí k svému závěru. Ve středu večer jeho organizátoři nabídli písňový recitál tenoristy Petra Nekorance, který měl původně účinkovat s barytonistou Lukášem Bařákem. Ten bohužel na koncertě nakonec vystoupit nemohl, proto za něj byla povolána dámská alternace. Sopranistka Zdislava Bočková je jméno, jež divákovi ze Slezska mnoho říkat nemůže, proto ji krátce představíme. Absolventka konzervatoře v Brně a Janáčkovy akademie múzických umění má za sebou úspěchy z řady mezinárodních pěveckých soutěží, brzy se představí v roli Despiny (Cosi fan tutte) ve Slovenském národním divadle a od sezony 2019/2020 se stane členkou operního studia v Opéra de Lyon ve Francii.

Petr Nekoranec na sebe dosud nejvýrazněji upozornil úspěchem na Mezinárodní soutěži v Barceloně a účinkováním v newyorské Metropolitní opeře. Od loňského roku je rovněž v angažmá Stuttgartské opery, kde mezi jeho umělecké závazky patří Almaviva (Lazebník sevillský) či Ernesto (Don Pasquale). Oba pěvecké protagonisty v Ostravě doprovodil americký pianista William Kelley, který se v posledních dvou letech začal objevovat také jako dirigent a je dvorním pianistou Nekorance.

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Dvojrecitál zahájili Kelley s Nekorancem třemi písněmi italského skladatele Ottorina Respighiho. Úvodní Nevicata vyzněla jako pomalá, záhadná ukolébavka, jejíž táhlou zpěvní melodii prostupoval klavír rychlejšími osminkami s dobrou srozumitelností a skvělou gradací v závěru. Impresivní atmosférou dýchala Pioggia s četnými běhy v klavíru a barevnými skvrnami pod zadrženým pravým pedálem, zastřenější charakter ukázala následující Nebbia, vyrůstající z fixní tóniny, nad níž se zvedala melodická linie v stupnicovém sledu. Nekoranec se blýsknul bravurní pěveckou technikou a velmi přiléhavým výrazem s jemně odstíněným vibratem a spolehlivou intonací.

Bočková zahájila Leošem Janáčkem. Z Moravské lidové poezie v písních zazpívala asi desetiminutové pásmo, přičemž potěšila nádhernou, poměrně unikátní barevností svého sopránu, který disponuje zvláštní, starosvětskou patinou a mimořádnou lahodností. Jejímu Janáčkovi možná trochu scházelo vystižení jemných distinkcí ve výrazu jednotlivých písní, jejichž agogika byla místy poněkud plochá. Nekoranec posléze ukázal, že nejen italština, ale také ruština patří k jazykům, které dokáže spolehlivě artikulovat. Výběr z Šesti poém, op. 38 Sergeje Rachmaninova patřil k vrcholům večera a tenorista v nich zúročil všechny své dosavadní zkušenosti. Potěšil niterně poetickým výrazem i typicky ruským patosem. Dobře se orientoval v těkavé rytmizaci klavírního doprovodu, blýsknul se nádhernými výškami s pestrou dynamickou škálou a kulatým tónem. Jeho zpěv nepostrádal ani rozmarné a rozpustilé polohy v spolehlivé a zřetelné dikci.

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Závěr první poloviny patřil sopranistce Zdislavě Bočkové, která nezvolila cyklickou hudební formu, nýbrž jakýsi průřez známými písněmi hudebních romantiků a jejich následovníků. Zpívána na vodě Franze Schuberta sopranistka ztvárnila s velkým ponorem do příběhu, přičemž se vkusně trefila i do lehounké stylizace italské barkaroly. Zdařile si vedla také v milostné miniatuře Hugo Wolfa Die bekehrte, která líčí s ostrou hudební psychologií konec jedné lásky. Onen typický tritonus, stěžejní melodický prvek Wolfovy písně zazpívala s evokativní křehkostí, která setřela jeho disonantní příchuť a získala efemérní kouzlo a napětí. Bočková si vedla dobře i v následujících písních Roberta Schumanna a Edvarda Hagerupa Griega. Na wagnerovsky heroickou píseň Jeana Sibelia Flickan kom ifrån sin älsklings möte jí poněkud chyběl hlasový objem, ale vzrušený patos této kompozice dokázala vyjádřit přesvědčivě.

Po přestávce se Petr Nekoranec vrátil k dílu Leoše Janáčka. Z jeho Zápisníku zmizelého zaznělo vybraných osm částí. Janáčkovu úžasnou motivickou soudržnost a dramatický tah však výběr z původně 22 čísel neměl moc šancí reprezentovat. Tohle vášnivé komorní duodrama se prostě ořezávat nehodí, intenzivní napětí vzrušujícího příběhu, který byl Janáčkovi doslova předurčen, se rozmělnilo a vytratilo. V samotném závěru dvojrecitálu oba pěvci spojili své síly a představili se bok po boku v Moravských dvojzpěvech Antonína Dvořáka. Z nich zazněly nejranější čtyři z opusu 20: Proměny, Rozloučení a Chudoba a Vuře, šohaj, vuře. Hlasy obou sólistů se témbrově dobře vyjímaly, také po výrazové stránce dokázali Nekoranec s Bočkovou vnést do písňové interpretace uvolněnost, osobní apel a milé herecké gesto. Po dynamické stránce se však nejednalo o optimální výsledek. V některých písních, nejsilněji v posledních dvou duetech, Nekoranec svou kolegyni dynamicky příliš zastiňoval.

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Je skvělé, že mladá pěvecká generace má tak talentované a šikovné umělce. Oba sólisté potvrdili, že jejich dosavadní úspěchy jsou založeny na spolehlivých předpokladech, suverénní technice a práci s hudebním výrazem. Nekoranec působil přece jen poněkud jistěji, jeho lyrický tenor má zvláštní kouzlo, bohaté dynamické diferencování tónu provází samozřejmá intonace a stylovost. Bočkovou, která se v programu objevila namísto Lukáše Bařáka, je třeba velice pochválit za promptní přípravu a velmi kvalitní pěvecké podání, které je značným příslibem do budoucna. Sopranistka má pro písňovou interpretaci cit, místy by mohla zmírnit určitou hereckou manýru a působila by skutečně vyrovnaně a přirozeně.

Za problematickou považuji klavírní spolupráci. William Kelley je velice obratný pianista, hraje čistě a spolehlivě. Jeho flexibilita stylově rozeznít spektrum variabilních skladatelských poetik však toho večera zůstala nějak doma. K pochopení Janáčkovy osobité metrorytmické a tektonické sazby dosud tento pianista nedospěl, hrál jej agogicky ploše a nezáživně, bez typických důrazů a dramatické akcentace drobných motivků. Klavírně nevýrazný byl také závěrečný Dvořák, který po stránce souhry místy nedržel dobře pohromadě, natož aby se posluchač dočkal jemnější odstínění metrorytmické stránky.

Závěrem bych talentované trojici mladých umělců doporučil, aby mysleli více na své publikum. Když někoho nadšené obecenstvo vytleská více než třikrát zpátky na pódium, zákonitě touží po přídavku, byť by se mělo nějaké číslo jen zopakovat. Naše trojice se klaněla jako o život na všechny strany, ale kytice v zákulisí neodložila a koncert prostě skončil bez splnění jednomyslného přání publika.

Milan Bátor

Profesí hudební pedagog, teoretik a kytarista, vystudoval Janáčkovu konzervatoř a Ostravskou univerzitu v Ostravě. Pochází z umělecké rodiny: bratr David je uznávaným básníkem, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým spisovatelkám, známá byla i přátelstvím s australským prozaikem Alanem Marshallem (Už zase skáču přes kaluže). Zájem o klasickou hudbu jej provází od dětství. Je vášnivým sběratelem a posluchačem nahrávek klasické, jazzové a rockové hudby na nejrůznějších nosičích, jako hudební publicista dosud napsal několik stovek textů uveřejněných v různých českých i zahraničních médiích. Od roku 2017 spolupracuje s Českým rozhlasem Ostrava a Českým rozhlasem Vltava na tvorbě hudebních pořadů. Svůj bytostně existenciální zájem o hudbu ve všech jejích podobách vyvažuje aktivním hraním v komorních uskupeních a kapelách.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.