O problému jménem „silvestrovský a novoroční koncert“ jsem už psal několikrát, takže k tomu jen několik slov. Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků z Grosser Musikvereinssaal přebírá Česká televize pravidelně už hodně let, silvestrovský koncert České filharmonie a novoroční koncert orchestru FOK se do domácí televize ne a ne prosadit. Kvalita a lesk vídeňských matiné je sice vyšší, ale určitě by se našlo minimálně stejně diváků, kteří by k novoroční krůtě, kachně nebo svíčkové uvítali Dvořákův Karneval nebo Slovanské tance . I bez televize však tyto koncerty netrpí nedostatkem návštěvníků. Smetanova síň Obecního domu byla 1. ledna zcela vyprodána. Program koncertu Pražských symfoniků byl letos sevřenější nežli vloni, hrál se samý Dvořák, což byla vzhledem k tomu, že významné výročí skladatele připadne na rok 2004, trochu velkorysá anticipace. V úvodu orchestr pod vedením Zdeňka Mácala hýřil barvami a zahrál vynikajícím způsobem předehru Karneval . Po přestávce se pak se pozitivně vypořádal s Novosvětskou . Hlavním magnetem večera však měl být cyklus Biblických písní ; orchestraci provedl u první pětice sám skladatel, u druhé pětice Jarmil Burghauser a Jan Hanuš. Sólistou byl totiž Peter Dvorský . Třiapadesátiletý tenorista zpíval tento hluboce niterný cyklus zvláštním způsobem. Upřímně řečeno jsem zpočátku nevěřil, že slyším pěveckou hvězdu. To, co pěvečtí učitelé vytýkají už žákům konzervatoře, zde bylo snad dokonce legitimním interpretačním záměrem. Hrubé zkreslování rytmu – tečkované noty, trioly (Oblak a mrákota jest vůkol něho , Při řekách babylonských , Pozdvihuji očí svých k horám ) nadechování uvnitř frází, nerespektování logické stavby melodických frází, mlžení v intonaci – to vše stihla operní hvězda během deseti písní naplnit. K tomu je ještě třeba přidat občasnou evidentní nesouhru s orchestrem. Z takového Dvořáka šla na mě biblická mrákota.
