Energicky, civilně a mezinárodně – tak vyzněla Má vlast na úvodním koncertě Pražského jara. Vasilij Petrenko s Českou filharmonií intenzivně zapracoval a na pódiu působil s naprostou samozřejmostí, i když Smetanovu partituru dirigoval jako celek poprvé. Výsledek nicméně nebyl ani ležérně povrchní, ani řachavý – ani bezradný. Šestatřicetiletý Rus, šéf Královské liverpoolské filharmonie, nezamlčel velkolepost koncepce díla, neponechal stranou detaily a podchytil i to, co filharmonici přinesli sami, ať už to byl přirozený nepřepínaný výraz, nebo – a to především – zvuk lyrických míst. K Mé vlasti přistupuje Petrenko mladistvě, jako k romantické výpovědi, ale zároveň civilně a střízlivě. Ví o programu tohoto výjimečného díla, ale neopájí se – ani nemůže – patosem. Ve Vyšehradu zvýraznil epičnost, ve Vltavě až impresionistické polohy, Šárku v accelerandu prudce vygradoval; Tábor podal rázněji a Blaník poetičtěji, obě závěrečné básně však mohly mít i víc mýtické tajemnosti. Nejméně čitelná je zřejmě pro dirigenta nezatíženého tradicemi, jak se ukázalo, báseň Z českých luhů a hájů , má-li v ní hledat rovnováhu mezi hymničností a líbezností… Provedení Mé vlasti bylo tento večer zvukově transparentní, pocitově jakoby bezstarostnější, protože rychlejší. Působilo dojmem, že se ochota orchestru a představy dirigenta potkaly ve zdařilém kompromisu, v němž se nic zažitého nebořilo ani svévolně neměnilo a v němž se struktuře i maličkostem dostalo přiměřené pozornosti. Petrenko působí s taktovkou muzikálně a rozhodně, v civilu sympaticky a má před sebou zajisté slibnou dráhu. Právě to bylo jistě důvodem jeho pozvání, protože zvláštní vztah k české hudbě jinak neprojevuje. Byl v historii Pražského jara osmým zahraničním dirigentem vstupního večera a mohl by do historie festivalu vstoupit jako ten, kdo sice nepřinesl nic mimořádně osobitého – proč také za každou cenu – ale kdo potvrdil, že Má vlast má i svou univerzalitu, a ne jen a jen národní svéráz.
