středa, 18. červenec 2012

Petrenko a Má vlast

Napsal(a) 

Petrenko a Má vlast, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Petrenko a Má vlastfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Energicky, civilně a mezinárodně – tak vyzněla Má vlast na úvodním koncertě Pražského jara. Vasilij PetrenkoČeskou filharmonií intenzivně zapracoval a na pódiu působil s naprostou samozřejmostí, i když Smetanovu partituru dirigoval jako celek poprvé. Výsledek nicméně nebyl ani ležérně povrchní, ani řachavý – ani bezradný. Šestatřicetiletý Rus, šéf Královské liverpoolské filharmonie, nezamlčel velkolepost koncepce díla, neponechal stranou detaily a podchytil i to, co filharmonici přinesli sami, ať už to byl přirozený nepřepínaný výraz, nebo – a to především – zvuk lyrických míst. K Mé vlasti přistupuje Petrenko mladistvě, jako k romantické výpovědi, ale zároveň civilně a střízlivě. Ví o programu tohoto výjimečného díla, ale neopájí se – ani nemůže – patosem. Ve Vyšehradu zvýraznil epičnost, ve Vltavě až impresionistické polohy, Šárku v accelerandu prudce vygradoval; Tábor podal rázněji a Blaník poetičtěji, obě závěrečné básně však mohly mít i víc mýtické tajemnosti. Nejméně čitelná je zřejmě pro dirigenta nezatíženého tradicemi, jak se ukázalo, báseň Z českých luhů a hájů , má-li v ní hledat rovnováhu mezi hymničností a líbezností... Provedení Mé vlasti bylo tento večer zvukově transparentní, pocitově jakoby bezstarostnější, protože rychlejší. Působilo dojmem, že se ochota orchestru a představy dirigenta potkaly ve zdařilém kompromisu, v němž se nic zažitého nebořilo ani svévolně neměnilo a v němž se struktuře i maličkostem dostalo přiměřené pozornosti. Petrenko působí s taktovkou muzikálně a rozhodně, v civilu sympaticky a má před sebou zajisté slibnou dráhu. Právě to bylo jistě důvodem jeho pozvání, protože zvláštní vztah k české hudbě jinak neprojevuje. Byl v historii Pražského jara osmým zahraničním dirigentem vstupního večera a mohl by do historie festivalu vstoupit jako ten, kdo sice nepřinesl nic mimořádně osobitého – proč také za každou cenu – ale kdo potvrdil, že Má vlast má i svou univerzalitu, a ne jen a jen národní svéráz.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.