Klavírista Petr Jiříkovský je známý nejen jako výborný sólista a komorní hráč, ale i jako úspěšný dirigent a vtipný tvůrce a současně moderátor večerů komorní hudby. Jeden z takových zazněl 1. dubna v rámci Komorních večerů s Petrem Jiříkovským, v kostele sv. Vavřince. Kdysi zapomenutý gotický prostor byl před lety citlivě zrestaurován, a stal se jedním z nejkvalitnějších komorních sálů v Praze. Koncert byl věnován především umění Talichovců. Název „Talichovci“, na rozdíl od jiných podobně zkrácených pojmenování, vyžaduje vždy upřesnění: buď Talichův komorní orchestr, nebo Talichovo kvarteto. Obojí řídí Jan Talich. S koncertním křídlem Steinway se na pódium vešlo jen kvarteto (Jan Talich, Roman Patočka, Vladimír Bukač, Petr Prause). Talichovo kvarteto „první generace“ založil otec současného primária již v r.1964. V sestavě P. Messieurer, J. Kvapil, J. Talich, E. Rattay působilo až do r. 1997 a získalo světový věhlas. Kdykoliv chce druhá generace navázat na jméno a pověst svých skvělých předchůdců, je vystavena krutému srovnávání a často v něm příliš neuspěje. Talichovci „druhé generace“ jsou jednou ze vzácných výjimek. V kvalitě a úspěšnosti předků pokračují se vzácnou kontinuitou. Primárius Jan Talich II. je uznávaným sólistou, dirigentem i pedagogem. Počínaje Václavem Talichem, rod Talichů nám vlastně dává skvělé muzikanty již ve třetím pokolení. V poslední době několik českých komorních souborů prošlo personálními změnami, a ani Talichovu kvartetu se nevyhnuly. K pultu sekundu nedávno usedl jeden z nejslibnějších mladých houslistů Roman Patočka. S Talichem tvoří ideální duo rovnocenných partnerů, takže horní hlasy teď znějí jako nerozlišitelná dvojčata. V podobné situaci bylo i slavné Vlachovo kvarteto s houslisty Josefem Vlachem a Václavem Snítilem.
Jednovětý Smyčcový kvartet „Modlitba za toreadora“, op. 34 španělského skladatele Joaquína Turína (1882-1949) patří svým stylem do okruhu skladeb inspirovaných francouzským impresionismem Debussyho a Ravela. Turín tento styl přenesl do světa tradiční andaluské hudby podobně, jako Manuel de Falla. Toto dílo napsal r. 1925 pro čtyři loutny, ale okamžitě jej ztvárnil jak pro smyčcové kvarteto, tak pro další nástroje. Skladba je zvukomalebně velmi působivá, využívá typické impresionistické efekty jako jsou tremola, con sordino, ap. Velice působivý je závěr skladby, který přímo vyvolává představu mysticky ztišujícího se vzestupu duše do nebe. V dokonalém provedení Talichovců zněla skladba velmi sugestivně, a v této podobě jistě patří mezi reprezentativní skladby španělské komorní literatury.
Z obsáhlého díla Maxe Brucha (1838-1920) se na koncertních pódiích a v povědomí hudební veřejnosti zachovalo doslova jen pár drobnějších skladeb a jeden houslový koncert. Provedení jeho 2. smyčcového kvartetu E-dur op. 10 z r. 1860 však navozuje myšlenku, že jeho dílo je opomíjeno neprávem, a že může být obohacením koncertních programů. Max Bruch je vrstevníkem Johannese Brahmse, se kterým byl za svého života často srovnáván. Již v jinošském věku, podobně jako Mendelssohn, se stal úspěšným skladatelem. Jeho styl patří do světa schumannovského romantismu a brahmsovské velkoleposti, s alikvóty židovské mystiky a tragičnosti. Dílo je čtyřvěté: Allegro maestoso zaujme vzrušenými výkřiky houslí a vitalitou, Andante quasi adagio má atmosféru smutečního pochodu s jímavě lyrickou střední částí, ve Vivace ma non troppo jako bych slyšel i prvky polky, Finale.Vivace uzavírá skladbu efektní smrští pasáží. Talichovcům patří obdiv nejen za dokonalé provedení kvarteta, ale především za jeho vyhledání a nastudování. Partitura totiž neexistuje, jsou k dispozici pouze dávné výtisky jednotlivých hlasů. Doufám, že se brzy dočkáme nahrávky.
Klavírní kvintet f-moll, op. 34 Johannese Brahmse (Allegro ma non troppo – Andante, un poco adagio – Scherzo:Allegro – Finale:Poco sostenuto-Allegro ma non troppo-Presto,non troppo) je geniální dílo natolik známé, že je zbytečné jej zde představovat. Je světem symfonické síly a rozsahu, jehož účinnost je podmíněna především panovnickými schopnostmi zde kralujícího klavíru. Klavírista Petr Jiříkovský potvrdil svou pověst a vládl svým zvukovým žezlem nad kvartetní říši moudře, přesvědčivě a uvážlivě, s potřebnou dávkou demokratické vyváženosti. Železný tep a velký vyrovnaný zvuk kvinteta ve Scherzu, stejně jako úžasný závěr Finale, na mne zapůsobily nejsilněji. Publikum si vynutilo jeho opakování.
