Verdiho opera Don Carlos je jednou ze skladatelových nejzralejších oper. Vznikla jako dvacátá pátá z jeho osmadvaceti oper na francouzské libreto Josepha Méryho a Camilla du Loclea na objednávku pařížské Velké opery. Je Verdiho čtvrtou operou inspirovanou dramaty Friedricha Schillera, předcházely jí Giovanna di Arco, Luisa Miller a I masnadieri (Loupežníci). Její téma je věčné – svoboda jedince i celých skupin lidí v soukolí společenského vývoje, zde v neustálém střetávání moci světské a církevní.
Pařížská světová premiéra Dona Carlose byla v Théâtre Impérial de l’Opéra v březnu roku 1867, italský překlad byl poprvé uveden londýnskou Královskou operou Covent Garden už v červnu téhož roku. Verdi operu dále přepracovával a teprve v prosinci roku 1886 při uvedení v Modeně dostala podobu, již považujeme za finální pětiaktovou verzi schválenou autorem. Brňané se rozhodli pro její úplné provedení se dvěma přestávkami. Úvodní jednání odehrávající se ve Fontainebleau totiž objasňuje počátek vztahu Dona Carlose a Alžběty z Valois, o němž se zkrácená verze opery jen okrajově zmiňuje. Dílo je po hudebně dramatické stránce mimořádně kompaktní, Verdi pro ně svůj orchestr rozšířil, posílil jeho dramatickou funkci na roveň pěveckých partů a tento vzájemný vztah dále propracovával. Dirigent Jaroslav Kyzlink poskytl inscenaci prokomponovanou celistvost hudebního provedení s citem pro vyvážení sólistických a sborových pasáží a věnoval mimořádnou pozornost vyrovnanosti a sezpívanosti ansámblových scén. Začátek inscenace trpěl nedokonalostmi zejména ve hře dechových nástrojů. Možná, že vypouštění scény z Fontainebleau bývá způsobeno i choulostivostí partů lesních rohů. Výborný sbor brněnské opery byl jedním z předpokladů pro uvedení této Verdiho „sborové“ opery. Veden svým sbormistrem Pavlem Koňárkem předvedl jeden ze svých mimořádných výkonů (pianissimo ve sboru mnichů na počátku druhého jednání!).
Režisér Martin Glaser posílil dramatickou stavbu inscenace výraznou rozrůzněností dominující scénografické složky, která bohatě využívala vertikálního pohybu jevištních stolů umístěných na točně od postupně zahušťovaného sloupořadí po stále masivnější scénické objekty (scénograf Pavel Borák). Přitom hrobku Karla V. zcela patřičně zastupoval pouze výrazný světelný čtverec uprostřed jeviště a duet Alžběty a Carlose provázel les vertikálních bodových světel (světelný design Martina Špetlíka), v němž se jejich postavy jako by vytrácely pod zničujícím vlivem světské a církevní moci. Z jednolité scénografické koncepce se záměrně vydělovala úvodní lineárně prostá scéna s nepřehlédnutelným velkým nápisem Fontainebleau. Oproštěnou scénografii doplnil jen nejnutnější nábytek (psací stolek a židle pro krále Filipa) a rekvizity (Carlosův medajlonek a Alžbětina skřínka na šperky). Nejdiskutabilnější složkou výtvarné podoby inscenace byly kostýmy Markéty Sládečkové-Oslzlé. Byla zjevně požádána o prostou, zjednodušenou verzi dobových kostýmů, jejichž podkladem byl pouze v případě Dona Carlose a Filipa II. civilní téměř současný oděv. Ve chvíli konfrontace s Velkým inkvizitorem byl král Filip právě takto – až příliš prostě – oděn. Rozporuplnost kostýmní složky se projevila u dvojí podoby sborových kostýmů královských dvořanů. Ve Fontainebleau to byly působivé kostýmy zjednodušeného střihu z barevných variací brokátu, ve výstupu královny pak nečitelné černobílé podivně deformované kostýmy s nedůsledně formovanými dámskými parukami. Podobně hendikepován byl i kostým a paruka Starého mnicha a Karla V.
O stejnou oproštěnost usilovala pochopitelně režie, avšak domnívám se, že ve scéně autodafé ve třetím jednání se snad až nadbytečně zřekla veškerého divadelního efektu. Považuji tuto scénu za uzlový bod opery, v němž se střetávají světská a církevní moc nejsilněji a nejvyhroceněji. Jedni mírumilovně volají, ať žije král, druzí patří k těm, kdo nekompromisně a krutě trestají vybrané kacíře zapálenou hranicí. Scénograf upravil jeviště do podoby povlovně stoupajících stupňů, před nimiž kráčí na smrt malá skupina odsouzenců. Autodafé je tu spíše koncertním provedením. Ačkoli chápu režisérův záměr, přesto se domnívám, že by tento výjev měl možná pomocí výraznějšího divadelního řešení divákem emocionálně otřást, místo aby jej ponechal spíše jeho racionálním úvahám.
Postavy dramatu ocitající se v monumentálním scénografickém prostoru zdůrazňovaném světelným designem jsou vystaveny očím diváků v odhalené stylizované i psychologicky odůvodněné podobě. Představitel Rodriga, markýze z Posy Jiří Brückler ztělesnil tuto roli poprvé před šesti léty ve Státní opeře a do dnešních dnů ji po všech stránkách znatelně prohloubil a zdokonalil. Naplnil ji vyspělým pěveckým i hereckým výkonem. Princeznou Eboli byla Veronika Hajnová-Fialová, která se plně rozezpívala ve třetím jednání, kde vynikly vyrovnané pěvecké rejstříky a postava nabyla na přesvědčivosti. Linda Ballová zazpívala roli Alžběty se značným nadhledem, byť její střední poloha nezněla příliš přesvědčivě. Představila postavu královny především v její pokorné, křehké podobě.
Luciano Mastro má pro svého Dona Carlose znělý italsky školený tenor, který nechává zaznít v plné síle a barevnosti. Filip II. je v podání Federica Sacchiho kompaktní postavou po stránce herecké i pěvecké. Jeho zrnitý bas a soustředěný herecký výkon představuje sebevědomého krále, který však ustupuje církevní hegemonii a také ve svých osobních rysech podléhá nevyrovnanosti a nejistotě. Velký inkvizitor Ondreje Mráze jej předčí intenzitou pěveckého výrazu a temnějším témbrem hlasu, hereckými prostředky však velmi šetří. Také postava Starého mnicha (Karla V.) je v interpretaci Davida Szendiucha poněkud málo výrazná. Menším rolím jako jsou Tebaldo Andrey Široké a Nebeský hlas Martiny Mádlové se s výjimkou Hraběte z Lermy (Zdeněk Nečas) dařilo.
Nová inscenace Verdiho opery Don Carlos dokládá připravenost brněnského operního souboru pro interpretaci velkých oper. Tvůrčí rejstřík souboru obsahuje schopnost interpretovat velmi široké spektrum repertoáru od starých oper typu Purcellovy Dido a Aenea přes opery Janáčkovy až k soudobým novinkám (Láska na dálku Kaiji Saariaho).
