Pět hvězd rozzářilo Dvořákovu Prahu

Desátého září zazněl v Dvořákově síni Rudolfina zahajovací koncert Komorní řady festivalu Dvořákova Praha. Kurátorem a spoluautorem její dramaturgie byl přizván světově proslulý houslista Gil Shaham. To zjevně se stalo i zárukou skvělého výběru jeho partnerů v sestavě komorního souboru. Klavírní kvinteto Gil Shaham, Josef Špaček (housle), Pavel Nikl (viola), Kian Soltani (violoncello) a Gerhard Opitz (klavír) nejen naplnilo očekávání, ale lze říci, že je překonalo. Když se atraktivní sólisté scházejí příležitostně u složité partitury komorního díla, často přes dokonalost svých jednotlivých výkonů nesplynou v jeden celek, v jednotně znějící vícehlasý nástroj komorní interpretace. Tím spíše, že většinou nemají odpovídající čas a prostor k jeho vytvoření. O to více zasluhuje obdiv, jak dokonalý komorní celek a jedinečný výkon umělci představili. Souhra a vzájemné vnímání významu jednotlivých hlasů, jejich odstínění, jednotná a přesvědčivá představa celku, přirozenost, vitalita a zjevná radost ze hry byla srovnatelná s nejskvělejšími výkony nejproslulejších světových komorních souborů.

Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81 Antonína Dvořáka je plný lidské radosti, citů a slunce, a tak i vyzněl. Cellové sólo v úvodu Allegro non troppo je jednou z nejkrásnějších Dvořákových melodií, a Kian Soltani jej prozářil procítěnou něhou. Tento nejmladší člen souboru je bezesporu jedním z nejslibnějších talentů světových pódií, což stejně dle mého názoru platí i o Josefu Špačkovi, jenž v tomto díle se ujal partu prvních houslí a zvláště v této větě byl zjevnou inspirací celkové agogiky a pojetí. V úvodu Andante un poco adagio krásně vyzněla sametově temná barva tónu violy Pavla Nikla. Zakládající člen Kvarteta Pavla Haase byl se svou komorní zkušeností bezesporu přínosem souboru. Scherzo (Furiant) je zajímavé i tím, že je na rozdíl od „pravého“ Furiantu výlučně v třídobém rytmu. Věta je sice uvedena v Molto vivace, ale její osminy se vyřítily v tak virtuózně dravé rychlosti, že v dané akustice trochu splývaly a ztratily tak výraz veselé hravosti. Zřetelnosti však vždy velmi pomohla perfektní artikulace základu souboru, zkušeného mistra klavíru Gerharda Oppitze. Finální Allegro je rozsáhlá složitá kompozice s polyfonickými prvky a mnohé soubory (a následně i posluchače) její provedení udolá. Tentokrát všechny uchvátilo svou vitalitou a přesvědčivostí.

 , foto Martin Divíšek

Johannes Brahms byl zřejmě nejvýznamnějším přítelem Antonína Dvořáka. Jako uznávaný evropský skladatel uspíšil a prosadil známost tvorby Antonína Dvořáka v mezinárodním kontextu. Obdivoval především jeho neutuchající melodickou invenci a tvůrčí spontaneitu. Ač v mnohém s Dvořákem umělecky rezonoval, jeho hudba je zřetelně odlišná. Jestli je Dvořák sluneční jas a lidský cit, tak Brahms jsou kosmické hlubiny a intelekt filosofa. Klavírní kvintet f moll, op. 34 je geniální dílo, jehož podoba byla od smyčcového kvintetu přes sonátu pro dva klavíry dvakrát přetavena, než získala současnou definitivní podobu. I to svědčí o úporném hledání co nejvýstižnějšího sdělení hudebního poselství, v němž Brahms se podobá způsobem tvorby i duchem hudby Beethovenovi. V tomto kvintetu se ujal prvních houslí Gil Shaham, muž mladistvého úsměvu a sugestivního charismatu. Jeden z nejúspěšnějších houslistů své generace patří k těm vzácným umělcům, kteří často vystupují s mladšími či začínajícími kolegy a pomáhají jim prosadit se. V Allegro non troppo mne zaujala nádherná pp a živá dynamická vlnění, vrcholící úžasně vygradovaným závěrem. V Andante un poco adagio jsem obdivoval nesmírně citlivý a křehce znějící smyčcový doprovod klavírního sóla – neobyčejně účinný efekt.  Dynamické vlny smyčců nejen v této větě připomínaly dmutí moře, ztišení jejího závěru bylo magické. Pizzicatový tep violoncella uvedl Scherzo, jehož Allegro dostalo v této interpretaci sílu beethovenovského přívalu nezlomné vůle a energie. Závěrečné mnohovrstevnaté Finale slyším jako jednu z jeho nejgeniálnějších kompozic, onen brahmsovský pohled do vesmírných hlubin, místy téměř průnik až do světa hudby konce 20. století. I díky jedinečné interpretaci bylo Finale vrcholem nejen díla, ale celého koncertu.

Tentokrát právem ovacemi zahrnutí umělci se rozloučili něžně žertovným úsměvem Dvořákovy Humoresky. Tento koncert nastavil komorní řadě festivalu nejvyšší možnou příčku kvality, a vyzněl jeho důstojným reprezentantem na tomu odpovídající světové úrovni.

Sdílet článek: