čtvrtek, 12. březen 2009

Pesaro - Kontinuita i změna

Napsal(a) 

Rossini Opera Festival ve svém, již 29. ročníku pokračoval v dramaturgicky důsledném objevování sice povědomých, ale nehraných titulů z tvorby Gioacchina Rossiniho. Volba padla na opery Maometto II (Mohamed II. ) 1820, Ermione (Hermiona ) 1819 a L‘equivoco stravagante (Výstřední nedorozumění ) 1811, o nichž vesměs rossiniovská literatura píše jako o dílech, která ve své době sklízela značný ohlas, ale posléze zapadla, jsouce zastíněna populárnějšími operami italského mistra. Proto jsme tím více uneseni skutečností, že se nepotvrzují soudy odborníků poukazující zejména na rossiniovský manýrismus, prázdnou efektnost a již vyčpělá klišé, která byla smetena ve vývoji romantické opery nastupujícím trendem programního reformistického hnutí, které Gluckem počínajíc přes Berlioze a Richardem Wagnerem vrcholíc začalo bojovně prosazovat jiný úhel pohledu na hudební dramatičnost tvorby. Tento směr uplatňoval především koncepci prokomponované výstavby, kde se děj a psychologie postav exponují, kulminují a vrší v jednolitém tvaru, kde hudba a slovo tvoří vzájemně se podmiňující celek. Rossini zůstával věren na rozdíl od těchto tendencí formě uzavřených „čísel“ s prostorami pro kadence, které měly především dát průchod virtuóznímu pěveckému umění interpretů a kde se děj víceméně odbýval v recitativech secco či accompagnato, aniž by autora zavazoval k průběžnému zobrazení dramatických motivů a peripetií. Jistě jde o jiný přístup, ale pro operní formu typický a dodnes působivý.

Zůstaňme především u vážných oper s tragickým dějem, který charakterizuje jak Maometta II , tak Ermione . Obě inscenace prokázaly, že jde o díla životná, že Rossini v áriích obnažoval citová hnutí i vnitřní kolize postav, jejich záměry a touhy s takovou účinností, že nelze než tajit dech nad hudební invencí a dramatickou představivostí. A nejde jenom o árie, ale zvláště o ansámbly: dueta, terceta, ale především mnohohlasá hudební čísla, kde se propojuje větší počet sólových hlasů se sborem, kde se konfrontují vnitřní postoje k probíhající události u řady postav zároveň a kdy je zakomponován do celkového dojmu i sbor, který ve všech provedených dílech letošního ročníku měl funkci nejen doplňující, ale pro vyznění zejména finálních ansámblů roli klíčovou. Rossiniho hudba tu zaujme zejména svou melodičností, široce a vzepjatě vyklenutými liniemi kantilén, které jsou podpořeny neotřelými harmonickými modulacemi a barvitou instrumentací a zvláště pak bystrými, svěžími rytmy. Maometto II vznikl podle Voltairova dramatu Mahomet , zabývá se středověkou dobou, kdy turecký sultán Maometto II obléhá benátské držitele moci na ostrově Negroponte, tedy historie z konce 15. století. Válečné události jsou propojeny s milostným příběhem, dcera velitele města si má vzít mladého generála, je však okouzlena neznámým mužem, s nímž se poznala na jedné z cest do Benátek, tento muž se posléze odhalí v samotném dobyvateli a uzurpátorovi Maomettovi. Dilema lásky a vlastenecké povinnosti řeší nakonec velitelova dcera Anna sebevraždou. Děj skýtá řadu dramatických scén a peripetií, Rossini nikde nezůstal pouze na povrchu efektních klišé, ale vždy dokázal v hudebně-dramatických momentech oslňovat nápaditou kombinací patosu a lyriky, která samozřejmě využívá všech možných ozdob pěveckého umění, ale v podstatě funkčně a nikoliv v rozporu s dramatickou logikou.

Totéž platí i u Ermione , která rovněž vznikla podle předlohy francouzského klasicisty. Tentokrát to byla Racinova Andromaque , která zpracovává děje po trojské válce, zase se zde ve spletitých situacích propojují témata moci a milostné syžety. Pirro usiluje o lásku Andromacy, Agamemnonův syn Oreste o přízeň Menelaovy dcery Ermione, která se zmítá žárlivostí vůči nevěrnému Pirrovi. Do centra děje se ovšem dostává dosti krutá podmínka: trvalý mír má zabezpečit utracení syna Andromacy, jehož otec Hektor hrdinně padl v trojské válce. Dítě nakonec přežije, ale krve teče dost: je zabit Pirro a žádná z postav nedojde citové harmonie a vnitřního klidu. I zde oslňuje Rossini především v dramaticky vypjatých áriích, jde o pěvecké klání kontraaltistky Andromacy a mezzosopranistky Ermione i o nelítostný souboj tří tenoristů, kteří ve svých rolích musejí zvládat náročnou polohu i virtuózní pasáže, všechny party navíc předpokládají velké voluminózní hlasy. To vše letošní inscenace splnila, opět za vynikající účasti smíšeného sboru.

A do třetice raná Rossiniho opera L‘equivoco stravagante , která je něco na způsob soudobé crazy komedie. Bláznivý děj, který žije jen díky divadelní nadsázce, vtipný a překvapivý v řadě peripetií, bohatý na náhody a překvapení, opírající se o osvědčená veseloherní schémata, která dostávají zcela novou komediální polohu. O dceru bohatého obchodníka Ernestinu usiluje jak sympatický mladík Ermanno, který se pokouší s pomocí dvojice sloužících (efektní komický pár obdařený lidovou prostořekostí), tak jeho sok, zbohatlík a fanfarón Buralicchio, který je naopak favorizován Ernestiným otcem. Bláznivé situace jsou často na hranicích absurdity, Ernestina je nařčena coby převlečený kastrát a jako vojenský dezertér je zatčena a má být trestána, z vězení se jí ovšem podaří utéci a vše se, jak už to v takových komediích bývá, v dobré obrátí: láska zvítězí a hamižné a namyšlené postavy utřou nos. I v tomto raném díle se projevuje naplno Rossiniho bravura v charakteristice postav i situací, jeho smysl pro humor a gejzír hudebních nápadů opřený samozřejmě o všechny možné virtuózní prvky, jež Rossini vtipně využívá k dotvoření celkového veseloherního dojmu.

Každý z inscenátorů všech zmíněných oper se ovšem rozhodl jít odlišnou cestou. Michael Hampe pojal Maometta II v souladu se scénografií (scéna Alberto Andreis , kostýmy Chiara Donato ) jakožto barvitý, divadelně dekorativní obraz středověkého děje, v aranžmá důsledně vyhrocující dramatické napětí a v detailu psychologicky pravdivý. Je to hold „velké“ opeře, která chce dramaticky působit, lyricky dojímat, ale také oslňovat. Nejde však o prázdný bombast, ale o styl odpovídající hudebně-dramatickému pojetí díla. Režie vzácně dodržuje klasické propojení tří jednot: děje, času a místa, které tvoří jako celek nedílnou strukturu.

Tuto jednotu se již po léta snaží narušit tendence postmoderních režií, které namísto harmonie a souznění složek počítají s jejich rozbitím a narušením a v tom snad shledávají nový zdroj napětí a ozvláštnění. Děj po trojské válce je tak režisérem Danielem Abbadem umístěn někam do současného bezčasí (scéna Graziano Gregori , kostýmy Carla Teti ), muži mají moderní uniformy a obleky, ženy jakési neutrální „velké“ toalety. Není to šedivý civil, ale stylizovaná dobově přesně neurčená realita. Rozhodně ovšem v moderní době by sebepovýšenější diktátor nekalkuloval se smrtí malého chlapce coby součástí politického handlu takto veřejně, už tato klíčová situace odsuzuje jakoukoliv aktualizaci k tematické fiktivnosti a falešnému předstírání nadčasovosti.

Také buffa „Equivoco“ byla v režii Emilia Sagiho , scéně Francesca Calcagniniho a kostýmech Pepy Ojangurena posunuta do současnosti. Vzhledem k tomu, že jde o crazy, je tu vše jaksi možné a záleží na vtipnosti provedení jednotlivých scén. O to neměla inscenace nouzi. Ovšem opět: základní předpoklad k situačnímu kolotoči záměn a nedorozumění je časově passé. Kdo by dnes mohl vyrukovat s podezřením, že mladá žena je převlečený kastrát, který se nechytil u opery? S takovýmto udáním by každého již nejméně sto padesát let hnali. I proto se nabízí otázka: proč si myslí inscenátoři a všichni „nabalení“ obhájci a propagátoři podobných postmoderních tendencí, že je takováto aktualizace lepší a vtipnější než originál? Ještě štěstí, že díky geniální Rossiniho hudbě a jejímu neoddělitelnému sepětí s dějem a psychologií postav je brána režie spíš jako nezávazný kolorit, který svou „falešnou“ interpretací životní reality příběhu nemůže nakonec celek představení citelně ohrozit. To platí i o „studentském“ představení Rossiniho opery Il viaggio a Reims (Cesta do Remeše ) 1825, která již po několikátý rok je doplňkem festivalu. Opera s mnoha postavami umožňuje pěvecké exhibice plejády mladých zpěváků, navíc minimální účast sboru není provozně náročná. Ovšem vtipná režie (Emilio Sagi ) i scénografie zdůrazňující prostředí lázeňského letoviska je opět narušena dobovou aktualizací. Klíčovou situací libreta je totiž ztráta zavazadel v dostavníku a posléze překážka k tomu, aby se vůbec společnost dostala na korunovaci do Remeše: nedostatek koní, kteří nejsou ani ke koupi, ani k pronajmutí, a tak hostům nezbývá než peníze vybrané na cestu utratit ve velkolepém mejdanu, kde dochází k celému propletenci komických vztahů, milostných hrátek i nacionálních předsudků, jež jsou terčem posměchu i karikatury, vše ovšem s nesmírným espritem a vkusem. Celek opět jiskří pohodou a vtipem, je i přes tuto aktualizační nedomyšlenost vítaným obohacením festivalového programu.

Ještě k hudebnímu nastudování jednotlivých inscenací. Jak dirigent Gustav KuhnMaomettovi II , tak Roberto AbbadoErmione především zdůraznili typicky rossiniovské postupy: melodickou vypjatost, razantní rytmus často pochodového typu a především brilantní kompoziční mistrovství ansámblových scén. V L‘equivoco stravagante zase dirigent Umberto Benedetti Michelangeli těžil především z kadlubu nevyčerpatelného rossiniovského komediantství, osobitý humor provází každou frázi, její lapidárnost i překvapivou rafinovanost, střídání překotných temp i lyrických zastavení, vše v nepřeberné spleti hudebních nápadů, jež dirigent vždy náležitě pointuje. Totéž platí i o hudebním pojetí Rossiniho opery Il viaggio a Reims (dirigent Denis Vlasenko ), kde ovšem těžiště není ani tak v orchestru, jako spíše v pěvecké interpretaci jednotlivých rolí.

Pro jednotlivá představení dokázalo vedení festivalu zajistit opět odpovídající sólisty. V Maomettovi II to byla především trojice hlavních představitelů – Francesco Meli (Paolo Erisso), Marina Rebeka (Anna) a Daniela Barcellona (Calbo). V Ermione především všichni tři tenoristé Gregory Kunde (Pirro), Antonino Siragusa (Oreste) a Ferdinand von Bothmer (Pilade), ale i obě představitelky klíčových rolí Marianna Pizzolato (Andromaca) a Sonia Ganassi (Ermione). V buffě L‘equivoco stravagante zaujala nevšedním smyslem pro propojení lyrických a komediálních prvků Marina Prudenskaja jako Ernestina, tenorista Dmitry Korchak vybavil Ermanna osobitým charismatem a vůbec nejlepší byl nesporně Marco Vinco coby neúspěšný nápadník Buralicchio, jeho neodolatelná komika namyšleného smolaře těžila z bohatého arzenálu překvapení a pečlivě načasovaných nuancí, vtipnou charakteristiku odvedli také Bruno de Simone jako bohatý podnikatel Gamberotto i Ricardo Mirabelli (Frontino) a Amanda Forsythe (Rosalia) – představitelé dvojice sloužících, bez jejichž pomoci by se celková zápletka nedala uskutečnit.

K celkově vysoké úrovni rossiniovského festivalu v  Pesaru přispěla rovněž kolektivní tělesa: orchestry Orchestra del Teatro comunale di Bologna (Ermione , Il viaggio a Reims ) a Orchestra Haydn di Bolzano e Trento (Maometto II , L‘equivoco stravagante ) i Pražský komorní sbor , který pod vedením sbormistrů Lubomíra Mátla (Maometto II ), Jaroslava Brycha (Ermione ) a Pavla Vaňka (L‘equivoco stravagante ) zvládá nelehké sborové party i interpretační nároky týkající se jevištního projevu beze zbytku, s přirozenou vehemencí i profesionální vybaveností.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.