Rossini Opera Festival v Pesaru už po třicáté. Ani se tomu nechce věřit. I pouhé stručné ohlédnutí za dosavadními ročníky bezpochyby ojedinělého, nadmíru záslužného a úspěšného projektu, majícího obdoby vlastně jen v Bayreuther Festspiele, by samo o sobě vydalo na několik stran. Třeba jen těch zvučných jmen, která se v produkcích jednotlivých let vystřídala! Lze jen doufat, že bezmála devadesátiminutový dokument mapující třicetiletou historii, který byl letos k mání přímo na místě na DVD, se dostane do běžné prodejní sítě i do vysílání (alespoň) zahraničních televizních stanic.
Také Italové teď musejí hodně šetřit. Současná ekonomická krize si pochopitelně vybrala daň i v podobě škrtů v programu jubilejního ročníku pesarského festivalu, závislého na svých sponzorech hlavně z bankovního sektoru. Odnesla to především slibovaná premiéra zcela neznámého a tudíž hodně očekávaného Sigismonda (aspoň že přesunutá do příštího roku), zrušeno muselo být i letošní několikeré koncertní provedení Tankreda. I tak je ale třeba hned dodat, že „kulatiny“ nakonec v Pesaru letos oslavili naštěstí bez citelnější újmy nejen šířky, ale i tradičně vysoké interpretační kvality nabízeného programu.
Hlavní pozornost byla i letos pochopitelně soustředěna na – dalo by se s trochou nadsázky říct – už „maskota“ rossiniovských hodů, Juana Diega Flóreze . Peruánská hvězda se totiž takřka každoročně odvděčuje svou účastí pesarskému festivalu za důvěru při přidělení někdejšího riskantního, ale nakonec veleúspěšného záskoku, který tehdy celkem neznámému mladíkovi otevřel cestu na přední světová operní jeviště. (Nedávno zašel Juan Diego ve své náklonnosti k Pesaru dokonce tak daleko, že si v tomto městečku zakoupil dům.) Nejnověji Flórez doslova zazářil v krkolomném a navíc poměrně rozsáhlém partu Ila v nové inscenaci Zelmiry . Rossini prostě jeho technicky bravurně vedenému, pevnému a přitom obdivuhodně pohyblivému hlasu sedí. Být to za života slavného pesarského rodáka, byli byste si jisti, že Rossini by psal roli přímo Flórezovi a jeho hlasivkám na míru. Už jenom tenhle skvostný výkon by sám o sobě bohatě vystačil na nezapomenutelný večer. A co teprve když ve stále vynikající formě se doslova zaskvěla i druhá tenorová star – kovově průrazný a přitom hlasově ohebný Gregory Kunde (neméně vypjatý part Antenora) a trojlístek doplnila další hvězda – i v Praze dobře známá Kate Aldrich se svým ve všech polohách vzácně vyrovnaným a magicky barevně přitažlivým mezzosopránem v precizně zvládnutých koloraturách titulní role. Pravda, samotný příběh Tottolova libreta ze starého Řecka je hlavně proporčně dosti nevyvážený, opera má vlastně dva konce. Vše však nahrazuje Rossiniho typicky oslnivá partitura, s mistrně propracovanými, impozantně vygradovanými ansámbly a efektně virtuózními, procítěnými sólovými čísly. Orchestru i sboru Teatro Comunale di Bologna s dirigentem Robertem Abbadem prakticky není co vytknout (jak by se asi s tímto úkolem poprali hráči některého z našich oblastních divadel raději ani nepomýšlet). Giorgio Barberio Corsetti ale doplatil se svojí režijní koncepcí hlavně na stylovou roztříštěnost scény (jíž byl kupodivu i sám jedním ze spoluautorů), byť prakticky průběžně využívané obří výklopné zrcadlo, odrážející protagonisty a místy i orchestr, dodávalo hlavně dramatickým momentům působivý akcent.
Pražský komorní sbor , který k pesarskému festivalu už tradičně a prakticky „monopolně“ patří (a taky si tu vybudoval velmi dobré renomé), se letos překvapivě „chytil“ jen v jednom titulu – byť i tentokrát excelentně. Po několikaleté přestávce obnovený Le Comte Ory je tradiční, nekomplikovanou, zručně postavenou produkcí Lluíse Pasquala , s důrazem na pěvecké protagonisty, kteří mají v tomto Rossiniho autorském „dvojčeti“ Cesty do Remeše věru co předvést. V titulní, jak známo nadmíru obtížné roli triumfoval jeden z tenorových objevů asijské provenience poslední doby, pěvecky a vlastně i herecky naprosto suverénní Yijie Shi . Ale – marná sláva – osobnostní charisma Flóreze, který i v téhle roli Pesaru před šesti lety učaroval, přece jen (ještě) nemá. Zcela bez výhrad lze přijmout i zbylé protagonisty tohoto titulu v čele se suverénní Laurou Polverelli coby Isolier.
Letošním třetím z řady často neprávem zapadlých rossiniovských titulů, které pesarský festival záslužně oživuje, byl La scala di seta (Hedvábný žebřík), známý leda tak svojí předehrou. Jakkoli jde o nenáročnou komorní hříčku (byť i tady se spoustou „chytlavých“ a mistrně sepsaných hudebních čísel), dokázal z ní Damiano Michieletto udělat doslova pastvu pro oči s gejzírem nečekaných gagů a s mistrně vypointovanými situacemi příběhu ze současnosti, ne nepodobnému televizní reality show. Hlavně Olga Peretyatko (Giulia) a velmi nadějný, byť hlasově ne zcela neusazený Daniele Zanfardino (Dormont) dostali příležitost si své hrdiny náležitě vychutnat a užít, čehož taky stoprocentně využili. Oceněníhodný večer tím spíš, že šlo o převzatou inscenaci jedné z nejmenších italských oblastních scén, městského divadla Bolzano.
Příští ročník slibuje krom už zmíněného Sigismonda také La Cenerentolu a pak ještě jednoho úplně neznámého Rossiniho – jeho prvotinu Demetrio e Polibio. Škoda jen, že je Pesaro od nás docela z ruky. Škoda nejen pro fanoušky.
