středa, 16. březen 2016

Perníkový Beethoven

Napsal(a) 

Roman Patočka a Marko Ivanović, foto KFP Roman Patočka a Marko Ivanovićfoto: KFP

Význam dirigentů pro orchestr je obecně známý, takže je zbytečné se nad tím zamýšlet. Klíčová je pak role šéfdirigenta, jenž může hluboce ovlivnit hru, zvuk, práci i život celého tělesa. V českých poměrech, kdy peněz na skvělé, charismatické hosty není mnoho, je pozice uměleckého šéfa ještě zásadnější. Pozitivním příkladem z posledních let je vedení České filharmonie Jiřím Bělohlávkem… Dirigent Marko Ivanović vedl Komorní filharmonii Pardubice pět let (2009-2014) a zanechal otisk jak ve zvuku orchestru, tak v jeho práci i dramaturgii. Jeho návraty do Pardubic bývají pro orchestr i publikum osvěžující. Nejinak tomu bylo na abonentních koncertech 14. – 16. 3. 2016 (byl jsem svědkem druhého z nich). Sukova síň Domu hudby není pro symfonické koncerty akusticky zrovna inspirativní prostředí, ale může být impulsem pro hledání v daných mantinelech optimálního řešení. Pan Ivanović je inteligentní, přemýšlivý, flexibilní člověk s obrovským muzikantským zápalem, takže se poctivě snažil najít klíč pro optimalizaci vybrané hudby.

Tři  tance ve starém slohu Henrika Nikolaje Góreckého jsou pro komorní sestavu dobře připravených hudebníků výborným kusem. Skladatel skrze průzračnou, motivicky prostou strukturu komunikuje s minulostí, takže se v ní snoubí renesančně barokní vážnost i tanečnost, důraz na témbr s citem. Byla to velmi dobrá vizitka pardubických smyčců!

Uvedení Druhé symfonie Kurta Weilla bylo dramaturgickou událostí. Zdánlivě odvážný čin, nicméně náladově pestrá, lyrická, kantilénově silná hudba si posluchače získala. Provedení mělo své klady i stíny. Hlavní devízou byla jasná koncepce dirigenta, jenž svým nadšením orchestr nakazil. Výborná byla i hra smyčcové sekce včetně violoncellového sóla. Na opačné straně stál výkon dechových nástrojů (zvláště žesťů), který nebyl zvukově a technicky dokonalý. V třetí větě pak byla souhra občas až klopotná. Nicméně i tak bylo uvedení u nás opomíjeného  Kurta Weilla, jenž je znám jako autor písní, pár oper, filmové a divadelní hudby, záslužné.

Roman Patočka, foto KFP Roman Patočkafoto: KFP

Vrcholem večera bylo provedení Beethovenova Houslového koncertu D dur  Romanem Patočkou, jež bylo z několika důvodů hodně zajímavé. Příjemně mě překvapil spolehlivý doprovod orchestru, v němž došlo k zásadnímu zlepšení hry dechových nástrojů. Se sólistou hráči i dirigent doslova dýchali. Ovšem hlavním překvapením byl pan Patočka. Znám jeho pozoruhodné výkony komorní (Talichovo kvarteto, Eben Trio) i sólové, ale netušil jsem, jak citlivým bude tlumočníkem jednoho z nejchoulostivějších a nejdelších koncertů houslové literatury. Jeho hra byla noblesní, elegantní a tónově lahodná, jako je lahodný pravý pardubický perník… Bylo to zdánlivě nenápadné a přitom sebevědomé, stylově krystalicky čisté a téměř bezchybné hraní. Mnohé detaily byly artikulačně neobvyklé (viz třetí věta), v rámci koncepce však naprosto logické. Vrcholem „hudebního krásna“ bylo vroucně zahrané Larghetto. (K mimořádně kvalitnímu tónu jistě přispěly i kvalitní, barevně vyrovnané housle.) Tak prozpívanou kantilénu jsem od sólisty v tomto opusu už dlouho neslyšel. Jedinou otázkou bylo tempo první věty Allegro ma non troppo. Onoho „ma non troppo“ bylo, slyšeno suchou akustikou sálu, podle mně příliš.  Vzhledem k tomu, že tempa dalších vět byla také zdrženlivá, působil úvod hodně „pohodově“. (Připomnělo mi to pojetí Anne-Sophie Mutter.) Úroveň interpretace sólového partu Romanem Patočkou byla pro mě objevem. Spojení Patočka – Ivanović bylo rozhodně homogennější a přesvědčivější než dvojice Josef Špaček – Valerij Gergijev při lednovém provedení Beethovena s Českou filharmonii v Rudolfinu. Roman Patočka byl od Komorní filharmonie Pardubice šťastnou volbou!

Na závěr pár technických informací. V první větě hrál sólista kadenci Nathana Milsteina, v 2. a 3. větě krácenou kadenci Fritze Kreislera, za nadšený aplaus se publiku odměnil Sarabandou a Doublem z Bachovy Partity č. 1.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.