Koncert Magdaleny Kožené ve Španělském sále Pražského hradu mohl být uveden jako anticipace s napětím očekávaného cyklu Hvězdy barokní opery v pražském Rudolfinu. Spojnicí jsou totiž dirigent (Václav Luks ), orchestr (Collegium 1704 ) a baroko. Paní Kožená je, použiji-li výrazivo dnešní doby, superhvězdou a pro její hradní večer mě nenapadá lepší příměr, nežli šňůra perel prvotřídní čistoty a velikosti. Nejdříve stručně o instrumentálních číslech. Byla čtyři a všechna excelentní. Sinfonia ze Sub olea pacis et palma vrtitutis Jana Dismase Zelenky, erbovního komponisty Collegia 1704, nastavila vysokou laťku, která už nebyla snížena. (Skvělé trubky!) Jana Semerádová ukázala ve Vivaldiho Flétnovém koncertu d moll „Il gran Mogol“ čarovný tón a obdivuhodnou artikulaci, Telemannova Předehra D dur byla patřičně slavnostní a Vivaldiho Sinfonia e moll okouzlila decentní polyfonií a lehkonohostí.
Magdalena Kožená zpívala Vivaldiho a Händelovy árie nejlépe, jak jsem ji kdy slyšel. Nevím, co ji k tomu inspirovalo – synergie mezi ní a dirigentem, vnitřní pohoda, kalokagathia, přes záplavu společenských celebrit a snobů vnímavé publikum, příjemné počasí, nicméně bylo slyšet i vidět, že si koncert užívá a svoje umění vydává na hranici možného. Základní program nabídl tři Vivaldiho árie a tři od Händla. Se skvělou koncertantní flétnou Jany Semerádové okouzlila už na počátku lkavě kráčející árií Sol da te, mio dolce amore (Vivaldi: Orlando furioso ). Před pauzou postavila vedle sebe výrazový kontrapunkt – dramatické furioso árie Ho il cor gia lacero (Griselda ) a ledově naléhavou árii Gelido in ogni vena (Farnace ), v níž mohla být instrumentální podpora ještě mrazivější. Druhá část večera patřila Händlovi. Dvojblok árií z Joshui a Ariodanta nemohl být snad kontrastnější. Oh, had I Jubals’lyre (Joshua) – nezkalený výron radosti a pak ostrý střih – geniální árie Scherza infida z Ariodanta. Melancholie, stesk, smutek, temnota, pomsta. Každý záchvěv v hlase zpěvačky byl významotvorný, každý tón byl pečlivě promyšlen i prožit. Desetiminutové napětí bylo za hranicí všeho, co jsem z této opery slyšel, a to včetně legendárního koncertu Iana Bostridge na Strunách podzimu v roce 2007. Je ještě možné se posunout dál? Ano. Árie Where Shall I Fly (Hercules ), geniální hudba stárnoucího a nejspíš i trpícího Händla byla od sólistky i orchestru interpretační lahůdkou.
Spokojená Magdalena Kožená věnovala bouřlivě aplaudujícímu publiku ještě tři přídavkové perličky. Nejdříve to byl se silným afektem kouzelně zazpívaný Monteverdiho madrigal Sì docle è ‘l tormento , potom úsměvné arioso Solo quella guancia bella z Vivaldiho opery La verita in cimento a na rozloučenou z Händlova Rinalda úžasné Lascia ch’io pianga . (Koncert byl opakován 19. 9. ve Versailles a 21. 9. v Gentu.)