pondělí, 24. listopad 2008

Pecková zpívala balady

Napsal(a) 

Pecková zpívala balady Pecková zpívala balady

Druhý program abonentního cyklu A Pražských symfoniků (15. 10.) dramaturg pěkně a nápaditě sestavil z baladických skladeb českých autorů, z děl zkomponovaných mezi roky 1896 až 1906. Středobodem koncertu bylo vystoupení mezzosopranistky Dagmar Peckové s Ostrčilovou baladou Osiřelo dítě a s Melancholickými písněmi o lásce od Vítězslava Nováka; ale i ryze orchestrální zarámování jejích vstupů bylo stylové. Na začátku tak zazněla Dvořákova symfonická báseň Zlatý kolovrat , v závěru Sukova Pohádka , tedy hudba k Zeyerově hře Radúz a Mahulena . Dirigentem koncertu byl Vojtěch Spurný , a to jistě především jako ten, kdo se u nás v nedlouhé době definitivně stal u klavíru i s taktovkou téměř výhradním uměleckým partnerem Peckové. Spurný je jako interpret v běžném povědomí řazen spíše do souvislostí se starší nebo moderní hudbou než k pozdnímu romantismu, ale docela úspěšně se pokusil tento obraz rozšířit. Především dokázal orchestr FOK v obou velkých partiturách přimět k pozornému sledování dynamiky. Právě v tlumených plochách mělo jeho pojetí jedinečnost a značnou sílu. Na druhou stranu se mu ve vypjatějších místech stávalo, že žestě, a to i v pouhých vedlejších hlasech, přebíjely bohužel chvílemi vše ostatní. A zvláštní výrazovou osobitost Dvořák a Suk tentokrát moc neměli - jejich hudba odezněla pěkně, ale standardně, bez větší práce a bez překvapení. Také v doprovodu Peckové uplatnil Spurný svou pozornost dynamice, nikde pěvkyni nepřekrýval. Umožnil jí tak nalézt řadu nuancí, které hudba a text z doby kolem roku 1900 vyžadují a které Pecková (s mahlerovskou zkušeností) velmi dobře zná. Rozumět sólistce však v sále příliš nebylo. Smetanova síň se celkově ukázala být pro podobný repertoár nepříliš vhodným místem - objem hlasu se zde poněkud ztrácí a s tím může na posluchače přijít pocit, že jen pozoruje, aniž by mohl být vtažen.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.