Druhý program abonentního cyklu A Pražských symfoniků (15. 10.) dramaturg pěkně a nápaditě sestavil z baladických skladeb českých autorů, z děl zkomponovaných mezi roky 1896 až 1906. Středobodem koncertu bylo vystoupení mezzosopranistky Dagmar Peckové s Ostrčilovou baladou Osiřelo dítě a s Melancholickými písněmi o lásce od Vítězslava Nováka; ale i ryze orchestrální zarámování jejích vstupů bylo stylové. Na začátku tak zazněla Dvořákova symfonická báseň Zlatý kolovrat , v závěru Sukova Pohádka , tedy hudba k Zeyerově hře Radúz a Mahulena . Dirigentem koncertu byl Vojtěch Spurný , a to jistě především jako ten, kdo se u nás v nedlouhé době definitivně stal u klavíru i s taktovkou téměř výhradním uměleckým partnerem Peckové. Spurný je jako interpret v běžném povědomí řazen spíše do souvislostí se starší nebo moderní hudbou než k pozdnímu romantismu, ale docela úspěšně se pokusil tento obraz rozšířit. Především dokázal orchestr FOK v obou velkých partiturách přimět k pozornému sledování dynamiky. Právě v tlumených plochách mělo jeho pojetí jedinečnost a značnou sílu. Na druhou stranu se mu ve vypjatějších místech stávalo, že žestě, a to i v pouhých vedlejších hlasech, přebíjely bohužel chvílemi vše ostatní. A zvláštní výrazovou osobitost Dvořák a Suk tentokrát moc neměli – jejich hudba odezněla pěkně, ale standardně, bez větší práce a bez překvapení. Také v doprovodu Peckové uplatnil Spurný svou pozornost dynamice, nikde pěvkyni nepřekrýval. Umožnil jí tak nalézt řadu nuancí, které hudba a text z doby kolem roku 1900 vyžadují a které Pecková (s mahlerovskou zkušeností) velmi dobře zná. Rozumět sólistce však v sále příliš nebylo. Smetanova síň se celkově ukázala být pro podobný repertoár nepříliš vhodným místem – objem hlasu se zde poněkud ztrácí a s tím může na posluchače přijít pocit, že jen pozoruje, aniž by mohl být vtažen.
