Osudová noc, to byl název u koncertu festivalu Prague Proms (28. 6.) dost komerční: na programu sice byla Beethovenova Osudová symfonie , ale dozněla v devět večer, téměř za plného světla. A první polovinu koncertu tvořila hudba zcela odlišná – skladby z přelomu století, posmutnělé, klidné, ztišené. Byl to program hodně dvojlomný, ale Český národní symfonický orchestr s Liborem Peškem se zhostil obou poloh na slušné úrovni, takže šlo ve výsledku rozhodně o víc než jen o nabídku pro turisty – i když jistě návštěvníci Prahy tvoří v letních dnech a na tak atraktivním místě, jako je Obecní dům, podstatnou část publika. Zejména pozorná a obsažná nízká dynamika celé první hodiny příjemně překvapila. Ravelův písňový cyklus Šeherezáda a Mahlerových Pět písní na texty Friedricha Rückerta , to byl návrat Dagmar Peckové k repertoáru, se kterým si ji poučené publikum spojuje asi nejvíc. Ještě stále a znovu, i s odstupem od let, kdy tato pěvkyně stála plně v centru domácí pozornosti a natáčela takové věci na desky, je to interpretace plná soustředění, emocí, zvukového kouzla a vědoucího předávání významu textu. Libor Pešek, přestože v gestech střídmý a pohybově opatrný, udržel v případě obou cyklů v doprovodu potřebnou atmosféru a společně s pěvkyní navodili situaci, v níž opravdu o něco šlo. Pecková hlasem nehýřila; existují interpretace opulentnější, ale byla svá, byla jedinečná, plně přesvědčivá, hudbou zasáhla a potěšila. Osudová symfonie pak zazněla zdařile, zajímavě, v až překvapivě nenahodilé podobě, technicky i muzikantsky pěkně uchopená. Orchestr, který je asi ředitelům klasicky zřizovaných a provozovaných těles mnohdy trnem v oku, má na tuzemské scéně nejen po podnikatelské, ale i po umělecké stránce nepřehlédnutelné a podle tohoto koncertu, zahraného na vlastním festivalu, i oprávněné místo.
