Kocianova houslová soutěž získala nové vedení a nové vedení má i festival, který ji doprovází – Kocianovo Ústí. Jeho uměleckým ředitelem se stal Pavel Šporcl, patron soutěže. Na úterním úvodním koncertě zahrál, ale jen v úvodu a závěru; celý program jinak patřil hostu, kterého pozval – vynikajícímu mladému akordeonistovi Vojtechu Szabóovi.
Ústí nad Orlicí udržuje jméno svého rodáka Jaroslava Kociana v povědomí nesporně rádo a vcelku úspěšně, a to nejen díky hudebníkům, ale i oficiálně, na úrovni radnice. Soutěž má osmapadesátý ročník a festival jedenáctý. Letošní vstupní koncert naznačil, že Šporclův dohled bude asi přinášet zajímavé podněty a že je novým východiskem. Dá se čekat, že vyvolá i větší pozornost médií a veřejnosti. U tohoto houslisty je přitom víc než pravděpodobné, že nebude strhávat pozornost primárně na sebe, ale že bude sloužit: české houslové škole a jejím tradicím, záslužným aktivitám ústeckých organizátorů i soutěžícím dětem, jimž může být vzorem a inspirací a pro něž podle vlastního vyjádření chce být i spolutvůrcem příjemné, rodinné pohody kolem „Kocianky“.
Šporclův podíl na prvním koncertě byl vkusný: s akordeonistou zahrál v úvodu Melodii od Jaroslava Kociana (a připomněl v její souvislosti několika slovy Kocianova žáka a svého učitele Václava Snítila, někdejšího dlouholetého předsedu poroty ústecké soutěže). Před závěrem se pak vrátil ještě jednou na chvíli na pódium, aby provedli úpravu Piazzollovy Ave Maria. Pavel Šporcl hrál s potřebnou mírou a přesným namixováním salonní pohody, emocionální vemlouvavosti, šarmu, klidu a prosté upřímnosti. Opět předvedl, jak dokáže publikum slovem i hrou získat na svou stranu.
Vojtech Szabó, Slovák žijící ve Zlíně, byl naladěn podobně: hýřil neokázalou virtuozitou, která bývá vlastní lidem dotýkajícím se jiných než klasických hudebních žánrů. Svůj zhruba hodinový recitál sestavil ze skladeb a z úprav skladeb Astora Piazzolly, Richarda Galliana a dalších hudebníků z okruhu kolem koncertní taneční hudby a jejích aranžmá – tanga, waltz musette, foxtrotu, flamenka… Dal nahlédnout do různých specifických nuancí, které lze na akordeonu v hudbě najít a zvukově realizovat – detailů a fines, jaké jiné nástroje třeba ani neumožňují. Hladce, lehce a bravurně pracoval s protihlasy a přiznávkami, s akcenty a poryvy dynamiky, s chvěním, suverénně modelovanými melodiemi i s akordickými nárazy a zahuštěnými souzvuky. Byla to klasika – i nebyla: sólista dráždivě kroužil kolem hranic žánrů a pohrával si s náladami a rytmy, občas s tichým a skromným komentářem.
Hala Hernychovy vily, vzorně opravené secesní památky, v níž sídlí městské muzeum, pojme několik desítek posluchačů. Ústí nad Orlicí má v tomto prostoru místo se silnou atmosférou a velkým potenciálem. Stejně tak má toto město výhodu v podobě moderní budovy základní umělecké školy, v jejímž sále se odehrává houslová soutěž pořádaná pod jménem Jaroslava Kociana, a podobně by bylo ještě možné závidět i funkcionalistické Roškotovo divadlo, kde se bude v sobotu konat koncert vítězů.
Pavel Šporcl vyhrál „Kocianku“ v roce 1986. Vstupuje tedy nyní výrazně do jejího pořádání a prezentace po kulatých třiceti letech. Vzpomíná, že na ní byl tehdy celkem už popáté. Příprava na soutěž, když mu bylo příslušných zhruba jedenáct až šestnáct let, byla každoročním cílem jeho houslového snažení. A totéž by přál mladým muzikantům. Jak ovšem říká, vhodné zázemí, které teď „v Oustí“ už několik let mají, je jen třešničkou na dortu; podstatná je atmosféra soutěže – na tu budou děti vzpomínat nejvíc. A k ní chce přispívat.
