Traunstein je bavorské horské letovisko na trase Mnichov – Salcburk. Městečko prosperující na solné cestě už od středověku prožívá novou slávu: z blízkého Hufschlagu tam chodili do školy kluci Ratzingerovi a mladší Josef je papež Benedikt XVI. Bez váhání označil Traunstein za nejkrásnější město na světě. Pro Čechy mělo v prvním zářijovém týdnu jinou aktuální přitažlivost: Traunsteiner Sommerkonzerte 2007 věnované Pavlu Haasovi. Fakt chvályhodný, inspirující, o podobném projektu doma jsem neslyšela. Traunsteinská koncertní síň je bývalý kapucinský klášterní kostel. Má dobrou akustiku a míst právě tak pro familiérní hudební seance. Spiritus agens festivalu se vyzná dobře, zve špičkové umělce a skvěle balancuje mezi evergreeny klasiků a premiérami horkých novinek. Volba Pavla Haase padla do jejich programu tak zvané Entartete Musik; systematicky připomínají skladatele násilně zlikvidované, oběti holocaustu. Fakta o životě Pavla Haase uvedl muzikolog Albrecht Dümling, sáhl do monografie Lubomíra Peduzziho. Výmarské dechové kvinteto hrálo Haasův Dechový kvintet op. 10 se zřetelnou potěchou a detailním chápáním melodického frázování, dynamiky i rytmických akcentů. Sklidili nadšení. Motto skladby – Pták vzlétl k slunci, letěl, letěl a nedoletěl – se stalo i výkladovým mottem života Pavla Haase. Muzikalitou kypící dílo musí uchvátit každého, našinec jasně slyšel i Janáčkovo mentorství, které dalo geniálnímu žáku stavebný řád. Čtyři písně na slova čínské poezie , které zkomponoval Pavel Haas v Terezíně pro posilu svou, spoluvězňů a pro basistu Karla Bermana, dobře zazpíval, dokonce v českém originále, mladý barytonista Peter Schöne. Pianista Axel Bauni ale nedal doprovodnému partu víc než řemeslnou korektnost, takže maxima hudební a životní výpovědi písní nedosáhli. Zcela jiný byl klavírista Ian Fountain. Brit, kterého známe i z Prahy, interpretoval Suitu pro klavír op. 13 s fantastickou brilancí, nenechal ladem nic z obdivuhodně kompaktní stavby díla, které předvádí švarný moravský impresionismus, zadumaný i jásavě taneční. Svrchovaně zdařilá kompozice, která vynesla autorovi o vídeňské premiéře 1936 volání bravo, je asi poslední kompletně šťastné dílo, radost přímo vyzařuje. Mne vedla k nářku – nad časem dávným, který skladatele zlikvidoval, a nad časem dneška, kdy si pianisté málo všímají tak pěkného kusu. Auryn Quartett, vynikající těleso z Kolína nad Rýnem, přijelo s 2. smyčcovým kvartetem Z Opičích hor . Nemohla jsem čekat na jejich koncert, ale předpokládám, že hráli skvěle. Zastihla jsem novinky Ariberta Reimana, v Sólu pro violoncello exponuje interpretační maximum možná přímo pro cellistu Wolfganga Boettchera. Písňový cyklus „ni una sombra“ skvěle podala sopranistka Mojka Erdmann v triu s klarinetem a klavírem. Klarinetista Jörg Widmann zná taje svého nástroje a jeho Fünf Bruchstücke jsou hříčky křehké a vtipné, což s autorem předvedl pianista Axel Bauni. Dráždivě melodická prolínání, jakousi sonorní trojjedinost, magickou krásu tónů a zvuku odkrývala skladba V. D. Kirchnera pro tři violoncella Exequien , mistrně ji hráli dedikant Wolfgang Boettcher, Wen-Sinn Yang a H. Blumenroth. Charlottu Seither (vyhrála kompoziční soutěž PJ 1995 a loni se mihla na Pražských premiérách) prezentovalo klavírní důmyslné, strategické ohledáváním kontrastů „Sous mes yeux“ . Novinek bylo více, svou mělo perkusionististické duo Marta Klimasara/Jürgen Spitschka i Fazil Say. Neznělo jen jednadvacáté století, též komorní Steve Reich, Xenakis, Piazzolla, Čajkovskij, Prokofjev, Mozart, Haydn, Bach či Schumannova Zimní cesta v podání Christine Schäfer. V Traunsteinu zkrátka umí komorní hudbu vychutnat. Vzpomínka na Haase je ctí, ukázala, jak mnoho jsme tomuto skladateli dlužni. Ostatně i tam, pod vlajkou jeho jména, mohlo zaznít Haasových skladeb víc.
