V pošmourném podzimním večeru, ve stále populárnějším prostředí komorního sálu Atria na Žižkově, představil ambiciózní soubor Pavel Bořkovec Quartet reprezentativní program složený z vrcholných prací Ludwiga van Beethovena, Pavla Bořkovce a Johannese Brahmse pro smyčcové kvarteto.
Pavel Bořkovec Quartet společně vystupují již šestým rokem a jejich jedinečnost na české hudební scéně leží v otevřené dramaturgii, která kromě interpretace klasické hudby přesahuje i do jiných žánrů, především do jazzu a big-beatu. Sestava kvarteta je od počátku existence souboru stabilní – primáriem je zdatný sluchař Alexej Aslamas, druhé housle hraje talentovaný Ondřej Hás, s violou se nezaměnitelným způsobem mazlí Matěj Kroupa a violoncello obsluhuje sebevědomý Štěpán Drtina. Kvarteto od loňska změnilo rozestavení, aktuálně hraje s violoncellem vedle sekundu a violou na levém kraji sestavy (z pohledu kvarteta), což výrazně pomohlo plasticitě výsledného zvukového obrazu, který kvarteto produkuje.
Úvod koncertu obstarala kompozice Smyčcový kvartet č. 11 f moll „Serioso“, Op. 95, kterou roku 1810 napsal známý hudební bouřlivák období pozdního klasicismu Ludwig van Beethoven. Dílo někteří historikové považují za poslední práci autorova středního tvůrčího období, ze strukturálního hlediska je nicméně zřejmé, že si v tomto proporčně relativně krátkém čtyřvětém cyklu již ověřoval a cizeloval sofistikované kompoziční postupy, které naplno využil později ve svých vrcholných opusech. Posluchačsky se jedná o jednu z náročnějších Beethovenových skladeb, která vyžaduje pro kladný dojem naprosto přesnou interpretaci. Pavel Bořkovec Quartet se v tomto směru činili, seč jim síly stačili – s náročnými nástrahami tohoto díla se vypořádali velice čistým způsobem, přičemž lehkost a přesvědčivost jejich provedení vyvolala nadšenou reakci publika.
Jako druhá skladba večera zazněl Smyčcový kvartet č. 5 Pavla Bořkovce, poslední autorovo dílo pro toto nástrojové obsazení. Pavel Bořkovec prošel relativně zajímavým kompozičním vývojem – byla to tvůrčí cesta od pozdně romantických východisek, která využíval v období studií u Josefa Suka, přes inspiraci francouzskou avantgardou, která se v jeho díle projevovala ve 30. letech 20. století, až po vytvoření humanisticky působící syntézy dosavadních poznatků, která v Bořkovcově tvorbě vykrystalizovala po 2. světové válce (kdy byl rovněž jedním ze zakládajících pedagogů katedry kompozice na pražské AMU). Kompozice, kterou mělo možnost publikum v Atriu slyšet, byla napsána roku 1960 a je typickým příkladem autorova zralého, syntetického stylu. Romantizující motivy jsou v příjemném kontrastu s rytmicky neotřelými prvky (včetně jazzových) a výsledná kompozice působí velice pružným dojmem. Dílo patří k repertoárovému jádru Pavel Bořkovec Quartet (soubor všechny kvartety Pavla Bořkovce natočil pro Český rozhlas) a podle toho provedení vypadalo. Pánové mají skladbu evidentně výborně zažitou a přes drobná interpretační nedorozumění v rytmických pasážích bylo potěšením sledovat, s jakým nadhledem a energií ji hrají. Dost možná se jednalo o interpretační vrchol celého koncertu.
Po přestávce nastal čas na představení Johannese Brahmse a jeho dobře známý Smyčcový kvartet č. 3 B dur, Op. 67 z roku 1875. Přestože ho sám autor s humorem označil za „zbytečnou maličkost“ a snažil se mu vtisknout odlehčený charakter, vytvořil ve výsledku rozsáhlý čtyřvětý cyklus, který snese nejpřísnější kritéria jeho tvorby v tomto období. Pavel Bořkovec Quartet se i v téhle interpretačně náročné kompozici předvedli ve výtečném světle. Virtuózním výkonem se prezentoval celý soubor, zvláštní ocenění však zaslouží především Matěj Kroupa, jehož procítěná violová sóla měla duši a chytila za srdce nejednoho z posluchačů. Přítomné obecenstvo si vynutilo přídavek, načež kvarteto s chutí zahrálo známou píseň Jaroslava Ježka Nebe na zemi v kvartetním aranžmá Alexeje Aslamase, čímž uzavřelo tento mimořádně zdařilý komorní večer, který rozhodně nenudil!
