pondělí, 10. duben 2017

Paul Hindemith podruhé v Linci

Napsal(a) 

 , foto Thilo Beu foto: Thilo Beu

Hindemithova opera Harmonie der Welt se odehrává nejen v Praze, ale i na několika dalších místech a také v Linci. Právě tamní Zemské divadlo se jí proto logicky věnuje: uvedlo ji jako zatím jediné rakouské město, a to dokonce dvakrát – jednou v šedesátých letech, podruhé nyní. Jde o jen málokdy hranou široce založenou fresku, která na životě astronoma Johannesa Keplera předestírá mnohé zásadní a nadčasové otázky týkající se filozofie, politiky a etiky. Je posluchačsky náročným oříškem.

Premiérové představení ve Velkém sále nového moderního divadla Musiktheater bylo nicméně 8. 4. úspěchem inscenátorů a interpretů. V myšlenkově zatěžkané opeře o pěti dějstvích s mnoha výjevy a dějovými epizodami a s řadou postav je obsažena mimořádně velká porce textu a ani hudebně není partitura vůbec jednoduchá. Neuvěřitelnou práci na přípravě inscenace a evidentně i na vyznění večera odvedl především německý dirigent Gerrit Priessnitz, čtyřicátník, absolvent salcburského Mozartea vyskytující se vedle německých divadel hodně ve Vídni. Studoval mimochodem u Dennise Russella Daviese, který má v Linci hlavní angažmá. Měl k udržení souhry vedle orchestru a dvou desítek pěvců také dva sbory, často zpívající i v prostoru hlediště - někdy z prvních řad do auditoria, jindy otočené směrem k jevišti, v dalších situacích stojící po obou stranách celého přízemí, umístěné tedy často nestandardně a pro správné nástupy nevýhodně. Dirigent nicméně provedl všechny hudebníky podrobnou deklamací, nelehkou polyfonií i proměnlivou melodikou a rytmikou úspěšně až k závěrečné postupně vrstvené a hymnicky gradované apoteóze. Hindemithovu hudbu s oddaností věci prezentoval ve vší její vážnosti, expresivnosti, vznešenosti a strohosti, na patřičných místech s vědomím důvodů jejího zvroucnění i jejích ohlasů na ducha starobylosti.

 , foto Thilo Beu foto: Thilo Beu

Harmonie světa je dílem delší dobu autorem plánovaným a rozvažovaným, v realizaci však až poválečným. Hudebně ani myšlenkově žádná křiklavá avantgarda, ale klasika dvacátého století nesená obdobnými záměry a podobnou estetikou jako předválečná opera Malíř Mathis. Zde ještě víc díky poučení z válečných let vědoucí a apelující. Kepler čelí různým podnětům, hledá pochopení ideové i soukromé, hájí matku obviněnou ze stranění magii, koketuje s astrologií a řeší, komu a čemu a proč a jak vědou a svými schopnostmi sloužit. Skvěle ho jako intelektuála i vizionáře komplexně pojal mladý jihokorejský barytonista Seho Chang, člen lineckého souboru.

Dva výjevy zůstanou z mozaiky díla v paměti asi nejvíc – lyrická scéna, kdy se Kepler sbližuje se Susannou, svou budoucí ženou, a naopak mimořádně expresivní dialog s Albrechtem z Valdštejna toužícím získat jeho schopnosti pro podporu světovládných plánů. Susannu skvěle zpívala švýcarsko-rakouská sopranistka mladodramatického oboru Sandra Trattnigg, hystericky panovačného Valdštejna přesně vyhroceně modeloval Jacques le Roux, jihoafrický tenorista směřující k hrdinnému oboru. 

 , foto Thilo Beu foto: Thilo Beu

Za scénickou, tedy režijní a výtvarnou podobou linecké inscenace stojí především Dietrich Hilsdorf, Hermann Schneider a Dieter Richter. Jejich přístup je příkladem pokorného výkladu. I oni sáhli k civilním kostýmům a „soudobé“ poetice, ale nic nepřehánějí ani neshazují. A zdá se rozumné, že v závěru, patrně z obavy před nepřesvědčivou nereálností, upustili od autorovy představy symbolické proměny postav příběhu v nebeská tělesa a nechali celé finále po Keplerově smrti zpívat jakoby už jen koncertně. Sólisté stojí na rampě a sbory v auditoriu. Vesmírný pohyb znázorňuje jen pomalu se otáčející ústřední scénografický prvek – hvězdárna, z poloviny viditelná z interiéru, z poloviny z exteriéru. Úplně to stačí.

Z materiálu opery Harmonie der Welt složil Hindemith stejnojmennou symfonii, podobně jako v případě Malíře Mathise. Obě opery zůstanou pro svou komplikovanost a náročnost v repertoáru zřejmě neběžnými, nic to ale nemění na skutečnosti, že v obou případech na příběhu dvou mimořádných mužů skladatel s velkou naléhavostí připomněl nutnost znovu a znovu řešit v životě zásadní otázky týkající se světa, společnosti a odpovědnosti jedince - a že tato scénická díla naplnil krásnou hudbou. Přestože na vrcholu opery Harmonie světa zaznívá v textu jako hořké poučení i slovo o marnosti všeho, opera tak hudebně ani myšlenkově nakonec nevyznívá. Idealisticky končí v naději na možnou harmonii, jak ji ve svém díle vyslovil i Kepler. Monumentální finále tříapůlhodinového večera má mimořádnou očistnou sílu.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.