středa, 19. prosinec 2018

Pastorkyňa v Olomouci s panenkou Marií

Napsal(a) 

, foto Moravské divadlo Olomouc foto: Moravské divadlo Olomouc

Janáčkova Pastorkyňa se údajně „režíruje sama“, pokud inscenátoři nezatouží po výrazné stylizaci a vyjdou z realistického dramatu, které je spolu s Janáčkovou hudbou jaksi samonosné. Ale to bychom vše viděli opravdu velmi zjednodušeně…

Režisér Václav Málek si značně zkomplikoval situaci především při spolupráci s výtvarníky. Scénograf Jaroslav Záděra umístil základní rozložení dramatických akcí do neutrálních prkenných zástěn, jediným nosným scénografickým prvkem je diagonální schodiště s visutým chodníkem, který umožňuje některá simultánní řešení. K těm přínosným patřily vstupy Jana a jeho častá přítomnost se sešitem v rukou a také příchod Števy a Laci ke Kostelničce ve druhém dějství. S kýčem naopak hraničily baletní výstupy dívek v bílém. Druhé jednání scénograf také „obohatil“ o tři triviální sochy svatých vyrobené z papírmaše. Prkenné stěně vévodila „Panenka Maria“ v poetizované podobě, jakou by jí asi dala Ludmila Jiřincová. Právě tento dívčí portrét hrál v olomoucké inscenaci významnou roli. Při Kostelniččině „Jako by sem smrt načuhovala“ se zřítil dolů rozdělen na jednotlivá prkénka, která pak držela Kostelnička ve třetím jednání umanutě na klíně. Vrcholem nevkusu byla pak akce bíle oděných baletek (choreograf Robert Balogh), které obraz z prkének znovu poskládaly.

, foto Moravské divadlo Olomouc foto: Moravské divadlo Olomouc

Kostýmy čerpaly z poválečné módy, Jenůfa vypadala v prvním jednání ve svých parádních šatech jako městská slečna, Rychtářka se svým ironickým „ale my tady na dědině“ byla vyparáděná podle módy včetně extravagantního kloboučku. Spolu se svým elegantním Rychtářem mířili snad až do současných módních časopisů. Proč, to nebylo čitelné.

Postavy byly vypracovány poctivě do detailů, stejně tak vztahy mezi nimi, výtvarná podoba jeviště i kostýmů se však s vývojem dramatických situací míjela. Jenůfka Radoslavy Mičové byla přesvědčivá, pěvkyně propůjčovala svůj lyrický hlas Jenůfce s rozmyslem, byť jí v posledním dějství poněkud chyběly síly na zakulacení tónů a rozezpívání hlasu. Laca Jakuba Rouska je jeho životní rolí, ztělesňuje ho opakovaně a dozrává herecky i pěvecky. Nociarův Števa byl zhýčkaný a nezodpovědný, nechyběly mu však zbytky svědomí, a tak se postupně propadal do bezvýchodnosti.

, foto Moravské divadlo Olomouc foto: Moravské divadlo Olomouc

Kostelnička Magdy Málkové byla tvrdá a nadnesená, projevovala se kamenným obličejem a velmi šetřila pochopením pro Jenůfčinu složitou situaci. Takto jednostrunný výklad postavy je samozřejmě možný, jen se domnívám, že by paní Málkové větší pestrost psychologických vznětů poskytla víc hereckých i pěveckých možností. Velmi dbala o co nejdokonalejší zazpívání partu a tím jí ubyl další prostor pro emocionálnější vyjádření, a tak Jenůfčino odpuštění vyznívalo téměř nepochopitelně.

Hudební nastudování Pastorkyně bylo velmi pečlivé, ponechalo orchestrálním nástrojům značnou svobodu pro muzikální vyjádření. Dirigent Tomáš Hanák orchestr nesvazoval přílišnými stylovými požadavky, snažil se o živelně a folklórně zakotvenou interpretaci, jíž přizpůsobil i výkony pěvců.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.