Pašije podle Matěje Formana

Dotknou-li se média vizualizací hudby Johanna Sebastiana Bacha, většinou připomínají drtivý dojem z režijního ztvárnění Matoušových pašijí Peterem Sellarsem (Berlínská filharmonie, Simon Rattle a řada dalších účinkujících, 2013–14). Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK se rozhodl o deset let později připomenout ústřední pasáže Bible zcela jinak a překvapivé řešení v mých očích svou poetikou a celostním konceptem překonalo Sellersův výklad. Dlužno dodat, že ztráta možná několika oratorií Johanna Sebastiana Bacha (zvláště pak Markových pašijí) patří k největším hudebním katastrofám dějin lidstva.

Na Velký pátek a Bílou sobotu byly v pražském kostele sv. Šimona a Judy uvedeny Bachovy Janovy pašije, BWV 245 (Passio Secundum Johannem), v koncepci režiséra a scénáristy Matěje Formana. „Janovy pašije jsou často považovány za oratorium blížící se svým charakterem opeře. Dílo je nabité dramatickými prvky, samotným námětem počínaje a rozdělením rolí konče. Emocionální příběh odsouzení a ukřižování Ježíše Krista je provázený hudbou, která nutí posluchače živě si představovat děj, kde postavy Ježíše, Piláta, Petra a dalších se zdají hrát role jako na divadelním jevišti. Dramatičnost podporuje i neobvyklé obsazení sboru do role rozběsněného davu Židů.“ (Markéta Ottová)… Poprvé jsem seděl zády k bývalému presbytáři a před sebou měl stylizovanou pohádkovou biblickou krajinu. Nebál bych se verdiktu, že z apoštolovy zvěsti geniálně vytvořil pouliční divadlo, kde se prolínají masky, loutky, herci a zpěváci, to vše rámované do stylizované židovsko-palestinské krajiny. Bylo to velmi poetické a, jakkoliv nevím, je-li pan Forman křesťan, velmi empatické. „Zlidovění“ ústředního biblického příběhu mi připomnělo písemné dobové doklady o pouličních divadelních představeních (světských i duchovních) v Itálii, Španělsku i jinde, často před kostely, v 16., 17. a 18. století. I tam se údajně využívaly občas loutky.

, foto Petr Dyrc

V rozhovoru pro dubnové vydání Harmonie Matěj Forman řekl: „Když se do Bachovy hudby zaposloucháš, cítíš, jak se snaží jít do hloubky příběhu, je tam cítit i osamělost, i zášť nebo surovost davu. Nu a pak celá veliká, široká plocha naděje a smíření a vnitřní sebereflexe člověka. To všechno je v kompozici, jak v hudební, tak ve slovní… Vstupoval jsem do projektu úplně nepolíbený. Ale co mě na tom hodně přitahovalo? Když je člověk ilustrátor, chce jednou za život ilustrovat Bibli nebo Slabikář, prostě něco, co je podstatné, základ. Když je člověk hudebník, chce možná napsat Requiem nebo Stabat Mater, veličiny, za kterými člověk cítí velkou výzvu. A tohle je pro mě na stejné úrovni, výzva výzev. A zároveň co mě k pašijím táhne, bez ohledu na to, jestli jde o hudební zpracování nebo nikoli: připadá mi velice pravdivé ono pojetí křesťanství, kdy se příběh – velikonoční i vánoční – prožívá každý rok a že podstata prožitku není v tom připomenout si něco, co tu bylo kdysi, ale zkusit ho prožít ve své současné situaci, věku, prostě jej nechat projít svým životem teď a tady. A za tím člověk nemusí jít nutně na koncert, může to prožít v kostele, v rámci liturgie. Jde o dvě hodiny času, ale je tam vyřčeno všechno. Ale pak hlavně záleží na těch pár stovkách lidí, kteří si to poslechnou na koncertě, vznikne pár stovek uchopení, vjemů – v tom už má divák svobodu. Já neříkám nikomu ‚ber to takhle‘. To mě na tom zajímá. Aby člověk nevzal příběhu obrazovým vyprávěním hloubku, anebo naopak jestli je možné se obrazem dotknout oné hloubky a nechat vše působit svobodně. To už mluvím o abstraktním vnitřním pocitu a úkolu, který bude tuze složité a zajímavé řešit…

Ona „pouliční divadelnost“ – komunikace s lidem – vedla nutně k češtině (překlad Mirko Očadlíka); Matěj Forman prostě zrušil posvátnost německého originálu. „Pro mě je představa, že scénicky vyprávíme něco, co ilustruje anebo doprovází německý text, úplně nepředstavitelná. … Samozřejmě že proti tomu jasně stojí, že takový je originál a všichni takhle Pašije znají a hrají. Ale teď jde o to se rozhodnout, co tím naším počinem chceme získat. Kdyby to mělo být hudebně skvělé provedení s projekcí, uměl bych si to možná představit. Ale ve chvíli, kdy se budeme snažit říct, že toto je lid, který křičí, že toto je Pilát, který bojuje s dilematem, to vše na scéně, ale divák tomu nebude rozumět, že mu něco utíká a že loví v našem vyprávění, co to asi mělo být, tak to už je moc.“ Dlužno dodat, že v tomto punktu mě výsledek nepřesvědčil, protože zpěvákům nebylo rozumět až příliš často, takže ve výhodě byli diváci hluboce znalí Bible… Dosud jsem ocenil jen práci režiséra a hybatele projektu. Formanovsky osobité byly loutky Josefa Sodomky, kostýmy Andrey Sodomkové, výroba scény včetně iluzivních pohyblivých opon a quasi barokního divadelního portálu Petra Paslera, pohybová supervize Veroniky Švábové

, foto Petr Dyrc

Hudební nastudování převzal dirigent a cellista Marek Štryncl a velmi dobře hrající soubor Musica Florea. (Dílo provedl tvůrce několikrát s určitými změnami, bohužel nevím, která verze zněla při provedení 7. a 8. 4. 2023.) Po úvodním expozé si dirigent doslova vyhrnul rukávy a pustil se do Bacha. Nejsa barokním muzikologem, nebudu vést polemiku s frázováním, které mi coby laikovi nebylo moc blízké, nicméně mnohá čísla se orchestříku povedla náramně a byla velmi silná. Bohužel mnohé mělo podivnou sinusoidu. Nevím, je-li to odraz stylové autenticity, nečekal jsem, že komorní sboreček bude mít hlasovou kvalitu a souzpěv na úrovni Monteverdi Choir nebo Voces8, ale intonační bloudění a hlasová průměrnost většiny sólových vstupů byla pro mě někdy až na hraně přijatelnosti. Nicméně některé chorály, zvláště v závěru, byly povedené.

Pilířem pašijového příběhu je evangelista. Intonační a pěvecká kvalita Jaroslava Březiny v první části oscilovala, beru-li jako standard provedení Bachových duchovních kompozic, která jsem za více než třicet let slyšel, mezi přijatelností a průměrem, naštěstí ke konci se významně zlepšila. Nicméně je-li tento hlas vrcholem českého barokního tenoru, tak za Evropou žel bohu zaostáváme. (Jediný, kdo mě pěvecky téměř uspokojil, byl Pilát.) Marek Štryncl řídil složitou skladbu přesně a inspiroval účinkující k výkonu, jenž byl jejich maximem; opět se mi potvrdilo, že je dnes lepším dirigentem než violoncellistou. Večer měl dvě roviny, divadelní a hudební, které bohužel nebyly v dokonalé symbióze.

, foto Petr Dyrc

V případě jiného pěveckého obsazení bych se velmi přimlouval jednak za filmový záznam, jednak za uvedení v cizině. Jsem přesvědčen, že by to byl pro Evropany objev. Jen bych se vrátil k německému originálu… Jako tečka na konec musí zaznít vyznání Matěje Formana: „Slavení velikonočního času nabízí překrásné okamžiky, které v liturgii překračují nejvyšší laťky v uměleckém vyjádření, co člověk cítí nebo chce vyjádřit ve vztahu k Bohu a k příběhu. Žalmy, čtení, struktura velkopáteční a sobotní noci je neuvěřitelný zážitek.“ Se svým týmem naplnil toto krédo fascinujícím způsobem. Přes hudební problémy to byl jeden z duchovně nejsilnějších velkopátečních večerů v mém životě a za dramaturgický nápad a iniciaci zaslouží FOK poděkování.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější