sobota, 18. červen 2005

Pašije jako drama

Napsal(a) 

Na Velký pátek se v Praze takřka ve stejnou dobu konala dvě provedení Bachových Janových pašijí . Zatímco jedny byly stejně jako vloni provedeny ve Stavovském divadle pod vedením Marka Štryncla (viz kritika na této straně), druhé naplnily za řízení Václava Lukse prostor sv. Šimona a Judy (25. 3., benefice na podporu výstavby hospice Dobrého Pastýře). Právě zde byl zároveň odstartován Luksův projekt Bach-Praha-2005, jehož cílem je umožnit letos tuzemskému publiku, které k tomu jinak nemá často příležitost, vyslechnout si velká bachovská díla.

Hned úvodní moment koncertu jasně ukázal, že se Václav Luks rozhodl pojmout tento cyklus odvážně, skoro až velkolepě. Nikoli v kvantitě, ale v kvalitě. K souboru Collegium 1704 (koncertní mistr Lenka Koubková ) totiž nenastoupil obří sbor, ale doslova se za něj postavilo sedm zpěváků. V popředí se "vyjímal" pouze Evangelista Paolo Vignoli , v průběhu večera pak sólisté árií. Výsledek byl fascinující a téměř celou dobu nepřerušovaného toku hudby strhující.

První osobou, která se na tomto dojmu podílela, byl tenorista Vignoli. Spojení "Evangelista Vignoli" je u tohoto zpěváka zcela na místě. Jako by skutečně Evangelistu nehrál, nepředstíral, ale byl jím. Jeho expresivní projev rozehrál poslední okamžiky života Ježíše Krista způsobem, při němž se tajil dech. Zaujatě v nejlepším smyslu slova, impulzivně, vášnivě. Děj publiku doslova ožíval před očima, ze starožitné historky se stával skutečný Příběh. Jediné, co bych zpěvákovi vytkla, byla občas přehnaná intenzita afektu. Méně by bylo více a při "ubrání plynu" by dosáhl větší proporčnosti i napětí.

Potěšením pro ucho byl i výkon ostatních sedmi sólistů-sboristů. V Luksově propracované "režii" zněly společné plochy plasticky a vyrovnaně (asi dvakrát byla tempa přehnaná na úkor srozumitelnosti textu), dál už lze opět jen chválit: svítivě jasný soprán Andrei Brožákové , procítěný měkký soprán Gabriely Eibenové (Zerfliesse, mein Herz - Rozplyň se, mé srdce, v záplavě slz ) - v příznačně krvavě rudém odění -, sametově plný alt stále se zlepšující Markéty Cukrové i mužný bas slibného Josefa Škarky (Pilát, árie Mein teuer Heiland ). Další zahraniční ozdobou byl basista Sebastian Mattmüller (Ježíš, arioso Betrachte meine Seele , árie Eil, ihr angefochten Seelen ), jehož nenuceně pokorný a bezchybný projev byl také milým překvapením. (Doufejme, že se s vokalisty Collegia Vocale 1704 budeme setkávat častěji.)

Instrumentální, historicky poučené, Collegium 1704 bylo připraveno v nemenší kvalitě. Jednotlivé fáze děje podtrhovalo, uvozovalo nebo završovalo, kromě spolehlivé smyčcové sekce zaujala i zahraniční část dechová (i když jistě nešlo s potěšením přeslechnout, že na flétnu umí lépe zpívat Jana Semerádová) a vypíchnutí se zaslouží skvělé continuo (Pablo Kornfeld - varhany, Libor Mašek - violoncello).

Václavu Luksovi (publiku dopřál vlastní překlad celého textu) se podařilo Bachovo dílo představit i dramaturgicky a životodárně vyklenout, aniž by kleslo napětí či kvalita. Asi jen málokomu se tajil dech, když po nepatrné, ale zcela přesné chvíli ticha, přistoupila Markéta Cukrová a začala zpívat árii Je dokonáno!

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.