úterý, 19. srpen 2003

Pařížané poprvé

Napsal(a) 

Pařížané poprvé Pařížané poprvé
Těžko bych hledal slova, abych co nejpřesněji vyjádřil své pocity před koncertem, který bych bez váhání označil jako pověstný zlatý hřeb programu letošního ročníku Pražského jara. Ten se konal ve Dvořákově síni Rudolfina. Byl jsem napjatý očekáváním, velmi jsem se těšil. Orchestr National de France se svým dirigentem Kurtem Masurem ve spolupráci s Chorus de Radio France přednesli publiku dvě velkolepá díla: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll op. 16 Sergeje Prokofjeva a symfonickou báseň Psyché Césara Francka. Sólový part Prokofjevova Klavírního koncertu přednesla Elisabeth Leonskaja a je nutné poznamenat, že její projev byl zážitkem, na který se nezapomíná. Jistěže všichni posluchači byli ohromeni virtuozitou velké umělkyně, avšak jen pouhá hráčská bravura v bombastických sólových pasážích koncertu by nevytvořila tak elektrizující atmosféru, která v té chvíli ovládla sál. Leonskaja nevyužila hudbu Prokofjevovy skladby k demonstraci své techniky. Dokonce se zdálo, že se tak trochu virtuózních ambicí vzdává. O to více bylo patrné, že její fenomenální projev je hluboce spjat s myšlenkou díla samotného. Je to umělkyně, která se v hluboké úctě sklání před imanentním světem hudebního díla a svou dovednost rozprostírá před ním jako koberec, aby triumfálně vstoupilo do myslí posluchačů. Pohyby jejích rukou přímo evokovaly ono rozprostírání a stejně tak gesta Kurta Masura, který rezignoval na taktovku v ruce a doširoka otevíral náruč, připomínala, více než pokyny hráčům, rozpínání nebes fantastického světa, sice neviditelného, o to však více pociťovaného v nitru. A pod touto klenbou se vznášel zvuk orchestru jako éterické esence rozličných barev, které všichni touží vdechovat a nechat se jimi prostupovat. Nemohu na tomto místě analyzovat jednotlivá specifika technického projevu sólistky nebo orchestru, protože si na ně nevzpomínám. Hudba plynula s dosud nepoznanou samozřejmostí a je nabíledni, že tohoto stupně provedení orchestr dosáhl velmi precizní a zodpovědnou přípravou do nejmenších detailů. Krása zvuku orchestru ještě více vynikla v symfonické básni Psyché Césara Francka. Naprosto okouzlující byl projev francouzské herečky a zpěvačky Marianne Pousseur , která v roce 1994 vystoupila v Praze s Ensemble Intercontemporain v nezapomenutelném provedení Schönbergova melodramu Pierrot lunaire . Její Psyché byla natolik přesvědčivá, že snad každého strhla do příběhu, který prožila, spolu s ní se každý posluchač prošel zákoutími modrých zahrad Erotova ráje. Snad jen sbor vrhnul na toto dílo stín, neboť působil škrobeně a potýkal se se slyšitelnými intonačními nepřesnostmi, zejména v mužské části. Avšak jak jsem již poznamenal v úvodu, byl to koncert, na který se nezapomíná.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.