úterý, 20. září 2005

Paříž: Urputné hledání jiskry Boží

Napsal(a) 

Po podzimní inscenaci Káti Kabanové uvedla L'Opéra National de Paris další Janáčkovo operní dílo - Z mrtvého domu, tentokrát v moderní budově Opéra Bastille. Janáčkův operní epilog nastudoval s vytříbeným smyslem pro janáčkovský styl, rytmus i melodiku dirigent Marc Albrecht : propracoval každý detail s precizní vnímavostí pro dramatický akcent i psychologickou kresbu, aniž by ovšem podlehl nebezpečí bezbřehé tříště. Všechny motivické "trsy" navzájem propojoval ve vyšší náladové celky, které pak po způsobu orchestrální suity dosti výrazně odděloval dramatickými pauzami. Tak ještě zvýraznil proměnlivost nálad, vedle tragického smutku a pocitu beznadějné stereotypnosti vězeňského života se mu dařilo kontrastně stavět scény proteplené lidským soucitem (scéna s orlem, nemocniční výstup s Aljejou) i scény veselé, až bujaré, ať už při hašteření vězňů v 1. obraze, Šapkinově líčení tulácké epizody s "taháním za uši" či scéně s prostitutkou; burleskní polohu mu poskytlo především vězeňské divadlo. O to účinněji pak vycházely scény dramatické, vyhrocené ve vybičované expresivitě (ponižování Gorjančikova při výslechu placmajora, zavilé urážky malého vězně a posléze fyzické napadení Aljeji). Skvěle dokázal v proudu janáčkovské motivické "řeky" vyhmátnout "ostrůvky" epických zastavení - monology jednotlivých vězňů potřebujících se ve sebesžíravé zpovědi podělit o tíhu vlastní viny.

Tyto monology se stávají i centrálními uzly dramatického dění v režii Klause Michaela Grübera , který sugestivně líčí prostředí ruské sibiřské káznice ve scéně (Eduardo Arroyo ), představující tísnivě uzavřený prostor s rozložitým stromem v krajních obrazech a torzem lodi ve 2. obraze, i kostýmech (Eva Dessecker ), vyznačujících se patrnou snahou vyhnout se přílišné dobové předurčenosti, aniž by ovšem inscenace sklouzávala do vod zavádějící aktualizace.

Režie i výprava témata touhy po svobodě a lidské zavilosti, téma svědomí a téma zločinu a trestu navzájem propojují, nezastavují se u jednotlivých drobností, naopak důsledně koncipují výrazné tematické svorníky, oproštěné od realistické popisnosti, avšak zároveň psychologicky pravdivé ve vlastním jednání dramatických postav. Vnitřní zpovědi vězňů se stávají strhujícími psychodramaty, drásajícími svou vyšinutostí i marností zbavit se stigmatu viny. Z vrahů se tak stávají "oběti" pronásledované výčitkami svědomí. Režisér a jednotliví interpreti ovšem zločiny ve svých vyprávěních neheroizují, všechny líčené vraždy z afektu ponížení, závisti, žárlivosti a nenávisti jsou zde obnaženy jakožto důsledek vrozené potřeby eskalovat hněv a násilí. Jako svorník všeho dění se klenou v Grüberově inscenaci dva "mostní" oblouky navzájem spojené: příchod a propuštění politického vězně Gorjančikova i láskyplná péče o zraněného orla a jeho konečný odlet z káznice, po níž se ani neohlédne. Mezi těmito časovými svorníky plyne mohutná řeka vězeňského života plná různých vztahů. Bytelnými nosnými pilíři jsou pak především individuální monodramata vypjatých vězeňských osudů. Působivost pařížské inscenace opery Z mrtvého domu je dána nejen poučeným přístupem inscenačního týmu, ale také hluboce prožitým podáním jednotlivých úloh, sólistů i mužského sboru pařížské opery (sbormistr Peter Burian ). V klíčových rolích se zaskvěli José Van Dam jako citlivý a vnitřně nezlomný Gorjančikov, Jerry Hadley jako eruptivní Skuratov, Hubert Delamboye jako vnitřně rozpolcený Filka Morozov alias Luka Kuzmič a především Johan Reuter v dramatické roli osudem stíhaného Šiškova. Mezi plejádou mužských hlasů upoutala podmanivým sopránem v "kalhotkové" roli Aljeji Gaële Le Roi . V řadě rolí středního rozsahu se výrazně uplatnili i čeští pěvci: Miroslav Švejda (stařičký vězeň), Luděk Vele (malý vězeň), Jiří Sulženko (placmajor) a Aleš Briscein (Kedril) i slovenský tenorista Tomáš Juhás jako Čerevin. Přispěli nejen svými zkušenostmi a vnitřní erudicí k naplnění janáčkovského stylu, ale i k prezentaci českého jazyka ve zpěvu, který není vůbec jednoduchý už vzhledem k značnému počtu rusismů v Janáčkově textu. Čeština (až na part Šiškova) dopadla velice dobře, i v tomto směru učinila pařížská Opéra inscenací opery Z mrtvého domu další výrazný počin v mezinárodní interpretaci Janáčkova díla.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.