pondělí, 23. únor 2009

Paříž - Prodaná nevěsta u Garniéra

Napsal(a) 

Osmdesát let čekala Paříž na opětovné uvedení populárního Smetanova díla. Budiž velký dík vedení Garniérovy opery, že přizvalo k hudebnímu nastudování českého dirigenta Jiřího Bělohlávka . Hlavně v německy mluvících zemích totiž do inscenací Prodané nevěsty české umělce zvou velmi sporadicky.

Inscenátoři představení zvolili v pařížské opeře zlatou střední cestu a neuchýlili se k nějakým moderním extravagantním výstřelkům. Děj byl posazen do první čtvrtiny dvacátého století, což časově nejlépe určoval krásný tmavě zelený landauer, který řídil Kecal, nebo druhý vůz, ve kterém přijela komediantská skupina. Auta suverénně jezdila po jevišti a dokonce vypouštěla jakoby dým z výfuků. Byl to takový úsměvný doplněk svěží a do detailů rozehrané režie Belgičana Gilberta Defla . Scéna Williama Orlandiho jednoduchým stylizovaným pojetím znázorňuje vesnici v prvním dějství laděnou do červenohnědého odstínu, v posledním obraze pak převládá podvečerní fialové zbarvení s žárovkami osvětlenými siluetami pouťových kolotočů a ruského kola. Pěkně působí také malovaná revuální opona s námětem provensálsky nasvětlené krajiny s cestou kroutící se širokými lány do vesničky v pozadí. Čiší z ní život a umocňuje dojem z krásné předehry k opeře. K vitalitě představení přispěla velkou měrou civilně, ale výrazně pojatá choreografie Michy van Hoeckeho . Upozornil bych třeba na krkolomné kousky, které předváděli chasníci na dlouhém stole v pivařské scéně ve druhém dějství. Ta se naštěstí nezvrhla v opilecké motání se podroušených chlapíků. Neustále bylo pro diváka přichystáno něco nového a překvapivého. Co se týká komedie, zůstali inscenátoři ve srovnání s provedením na jiných západních scénách něco dlužni.

Poslední osmé představení odpoledne 2. 11. jako jediné řídil dirigent Damian Iorio , který při hudebním nastudování asistoval Jiřímu Bělohlávkovi. Po svižně zahrané předehře mi ale některá pozdější dirigentova tempa připadala někdy pomalejší. Jinak orchestr hrál velmi dobře a vklad Bělohlávkova pojetí Smetanovy hudby byl patrný. Sólistické obsazení bylo, jak je dnes ve velkých operních domech běžné, s mezinárodní účastí. Ze skutečně mladé Mařenky, německé zpěvačky Christiane Oelze , vyzařovala přirozená svěžest a šelmovství. Zpívala svým nikterak velkým, ale pěkným hlasem čistě, bez problémů a překvapovala některými krásně tvořenými kulatými tóny. Naprosto rovnocenným partnerem jí byl svým znělejším hlasem a mladistvým zjevem suverénní Aleš Briscein . Jeník je dnes pro tohoto pěvce zcela s přehledem zvládnutou rolí. Navíc umí se svým hlasovým orgánem velmi inteligentně hospodařit, což je velmi důležité pro obsažení tak velkého divadelního prostoru, jakým je sál Garniérovy opery. Pro mne to byla taková malá "dvojice snů". Zdařilou se rovněž jevila volba Franze Hawlaty do role Kecala. Hawlata se projevil jako rozený komediant (zapalování a kouření doutníku během zpěvu bylo obdivuhodné), ale dal Kecalovi mimo jiné také určitý nadhled a noblesu. Jeho pěvecký projev byl na velmi dobré úrovni, znělý střední rejstřík a příkladná deklamace jen dokreslily sugestivní podání role. Vylepšil jsem si tak nepříznivý dojem z jeho výkonu v roli Sachse v letošních Mistrech pěvcích norimberských v Bayreuthu. Zklamalo mne však trochu obsazení a pojetí role Vaška. Mohutný Němec Christoph Homberger způsobem svého zpěvu a podivným zkarikováním své role, což je ale záležitost režijního pojetí, jako by do inscenace úplně nezapadnul. Nepřesvědčil mě plně také principál dříve renomovaného rakouského pěvce Heinze Zednika , který je dnes bohužel za svým zenitem. Rovněž aranžmá tercetu Esmeraldy, principála a Vaška nevyšlo režijně a pohybově nejlépe. S velkým šarmem a pěvecky výtečně se uvedla ve svém debutu v Pařížské opeře hezká Američanka Amanda Squitieri jako Esmeralda. Více než dvoumetrový představitel indiána Ugo Rabec svoji malou úlohu skutečně zpíval a ne oddrmolil, jak někdy bývá zvykem. Čtveřice rodičů (zdánlivě menší role, ale hlavně u mužů podceňované) byla obsazena promyšleně. Bezkonkurenčně nejlépe vyzněl Mícha mladého slovenského pěvce, finalisty Dořákovy pěvecké soutěže v Karlových Varech před dvanácti lety, Štefana Kocána . Umělec dnes již zpívá také v MET. Kazašský bas Oleg Bryjak , naturalizovaný v Německu, nebyl pěvecky špatným Krušinou, ale herecky poněkud toporný a hlavně se špatným českým přízvukem, což je u pěvců z východu dosti časté. Obě představitelky Ludmily a Háty (Pippa LangworthHelene Schneiderman ) nevybočovaly z průměru. Hlas prvně jmenované pěvkyně ale nezněl úplně ideálně. Naprosto bez kazu byl proveden sextet ze třetího dějství, kde se projevila skutečná profesionalita a muzikálnost umělců. Sbor pod patronací německého sbormistra Winfrieda Mazewkého zpíval s chutí, byl dobře pohybově veden a šikovně byli do něj "vkomponováni" tanečníci, takže bylo někdy těžké poznat, kdo ke které profesi patří, pokud nebyl balet přímo v akci. Celé představení působilo silně živočišným optimismem také proto, že bylo vidět, jak všichni zpívají a hrají s radostí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.