čtvrtek, 18. červen 2009

Paříž - Liška v betonové rouře

Napsal(a) 

Plejádu janáčkovských inscenací obohatila l‘Opéra national de Paris nastudováním sedmé opery moravského Mistra Příhody lišky Bystroušky . Znovu se potvrdilo, že jde o dílo veskrze pozoruhodné, do kontextu hluboce lidských témat oper Leoše Janáčka plně zapadající. Zdálo by se, že je to snad protimluv: lidské téma a přitom tu ve značné míře jde o zvířata a jejich specifické trampoty. Vůbec nejde o rozpor: jednak Příhody lišky Bystroušky zachycují i celou řadu osudů lidských postav, vykutálených i smolařských, dominantních i submisivních, a zvířata v čele s liškou Bystrouškou tu fungují coby katalyzátor hluboké životní filozofie, zdůrazňující bytostné sepětí člověka s přírodou, onen věčný koloběh zrození a zániku, nehledě na to, že kaleidoskop víceméně volně řazených epizod ze světa zvířat i lidí plně vyhovoval Janáčkově kompoziční metodě, pro niž je právě příznačné paralelní řazení tu drobných, tu do pointy a katarze dovedených situací, které navíc přinášejí svébytný humor, který samozřejmě vychází z prozaické předlohy Rudolfa Těsnohlídka, aby peprně kořenil příhody zvířat i lidí zhudebněné v nevyčerpatelné šíři tu úsečných, z nápěvků lidské mluvy vycházejících motivků, jindy naopak kantabilnějších hudebních frází rozezpívaných do relativně objemnějších hudebně-dramatických ploch.

Humor jednotlivých situací plně využil v pařížské inscenaci režisér André Engel , který ve většině scén pracoval s výraznou zkratkou i pohybovou nadsázkou a to nejen u zvířecích scén, ale i lidského hemžení a neustálého mihotání, jako by každý z nich hledal záchytný bod, kde by konečně mohl zakotvit. Portréty lidských jedinců v sobě nesou rys grotesknosti, jako by se zde vesměs vnitřně vyprahlí a citově neukojení neustále předváděli, jako by měli potřebu sobě i ostatním dokazovat, že čas, aby „hodili flintu do žita“, ještě nenastal, třebaže z jejich chvilkových osobních zpovědí na nás dýchne smutek a jistá rezignace. Inscenace přesvědčivě postihla podzim života zejména u revírníka (Jukka Rasilainen ), ale i poněkud pitoreskních postav faráře (Roland Bracht ) a rechtora (David Kuebler ), jakož i prolhaného pytláka a obchodníka s drůbeží Harašty (Paul Gay ).

Zvířata jsou na tom podobně jako lidé – i ona se chlubí a snaží kořistit, navzájem se špičkují a hašteří, ale všichni dohromady jsou spjati všeobjímajícími přírodními zákony. Pěvecky i pohybově byla jedinečná jako Bystrouška Elena Tsallagova , rovněž tak Hannah Esther Minutillo jako lišák přinesla šarm i osobitý esprit. Vtipně charakterizovali celou galerii dalších postav Letitia Singleton jako umolousaný jezevčík Lapák, nezapomenutelní byli panovačný kohout (Elisa Cenni ) s partou údernicky snaživých, natřásajících se slepic (skvělý ženský sbor) v čele s kdákající Chocholkou (Natacha Constantin ), nerudný jezevec (Slawomir Szychowiak ), důležitý datel (Myriam Piquet ), klevetící sova (Michèle Lagrange ) se sojkou (Elisa Cenni ) i krvežíznivý komár (Paul Crémazy ).

Režisér ovšem nechtěl prezentovat obraz přírody v romantickém hávu, hledal disonantní akord, kdy člověk do přírodních krás zasahuje sobecky a neurvale. Pole slunečnic protínají koleje s betonovými pražci, v myslivně je zabudován jakýsi výměník s masívní hmotou betonových kvádrů i tasemnicemi kovových trubek, scéně s jezevcem dominuje velká betonová roura pohozená v lese zřejmě při instalaci jakéhosi plynovodu. Odtud liška Bystrouška jezevce vypudí a rouru vítězoslavně opanuje, aby se tu za souhlasu přihlížející lesní havěti usadila. Režisér tak v celku inscenace vtipně připomněl, že i mezi zvířaty panuje trvalý, až nelítostně krutý boj. Režijní koncepci i výpravu (scéna Nicky Rieti , kostýmy Elizabeth Neumuller ) je možno kritizovat jako polemickou vůči janáčkovské přírodní apoteóze, ale na druhé straně režie znovu potvrdila, že zejména v interpretaci široce platných témat se fantazii meze nekladou, jenom je třeba mít na paměti, jak daleko může režisér jít, aby nepohřbil obsah a styl díla a jeho působivost. To se režisérovi přihodilo v případě předposledního obrazu, který namísto podzimní podvečerní siesty v hospodě U Pásků se odehrává u slunečnicového pole s kolejnicemi. Na jedné z nich sedí revírník (jenom v košili!), popíjí pivo a medituje. Vestoje ho poslouchají rechtor i hostinská Pásková, která sem přinese pivo. Vznikla tu naprosto nepochopitelná a nepravdivá situace, kdy zejména rechtorova otázka „A kam tak brzy?“ je zcela protismyslná. Jinak byla pařížská Liška Bystrouška v mezích normy.

O celkově pozitivní dojem se nakonec postaral zejména dirigent Dennis Russell Davies , který tříště janáčkovských melodických a rytmicky pregnantních trsů rozvinul a prodchl emocionálně sdělnou pulzací, vsadil na kontrast rytmické úsečnosti s melodickou uhrančivostí jednotlivých výstupů, aby poté v Bystrouščině snu a samotném závěru opery dospěl až k hymnicky vyklenuté apoteóze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.