Když psal Mozart Dona Giovanniho , stěží asi pomyslel na to, že ve 21. století udělají z jeho svůdce žen homosexuála a z milenecké dvojice Zerliny a Masetta se stane úklidová četa v maskách Mickey mouse. Dnešní publikum prahne po senzaci a překvapení. Pokud se však povede operu vyložit srozumitelně a přirozeně vůči hudbě a libretu opery, tak jako se to podařilo v pařížské opeře Bastille (repríza 31. 1. 2007), ani tradicionalistický divák neodchází z představení zklamaný.
První scéna opery se odehrává ve vestibulu hotelu, kde u malých umakartových stolků stojí Leporello a poklízí židle, po chvilce se připojí i Don Giovanni a pijí spolu levné krabicové víno. V celé opeře je na Giovanniho nahlíženo zcela novým způsobem. Není to floutek bez duše, ale velmi citlivý a snad i psychicky narušený mladík, který bojuje proti všem. Chce se veřejně ukazovat s nejhezčími dívkami, které samy nadbíhají pohlednému mladíkovi. Giovanniho však vzrušuje něco úplně jiného. Jeho přítel Leporello a násilí. V celé opeře nepolíbí na ústa ani jedinou ženu, Leporella však hned dvakrát. Stejně tak ho nepřitahuje sex s ženami. Pěkně se s nimi ukáže, když se lidé dívají, posune ruku níže, až na pozadí svého doprovodu, ale o samotě s povolnou ženou se k ničemu nemá a když jde do tuhého – uteče.
Odvržené ženy samozřejmě nechápou, co se děje, a stejně jako Donna Elvíra žádají vysvětlení. Z celé režie se mi nejvíce líbila právě scéna, ve které Giovanni uteče před Donnou Elvírou a ta se zcela spontánně rozpláče. Leporello ji začne utěšovat svou árií a vše dostává nový, daleko autentičtější, směr, než když je Elvíra naštvaná a chvilku poté se už laškovně přetahuje s Leporellem o knížku Giovanniho
hříchů.
Studií Giovanniho povahy se stala plesová scéna, v našem případě jakési loučení se svobodou Zerliny a Masetta. Don Giovanni se hned na začátku večírku pokusí přede všemi znásilnit úplně neznámou Zerlininu kamarádku. Leporello mu v tom zabrání a Giovanni si pak zchladí žáhu na Zerlině, kterou zavleče do kumbálku vedle recepce, a když ji přátelé zachrání, zůstane na scéně pouze v kalhotkách. Je to poprvé, co se Giovanni nějakou ženu opravdu snažil dostat, protože i v prvním jednání s Donnou Annou spíše nevinně flirtoval. Ke svému milému se však Zerlina nechová nijak upjatě a při árii Vedrai carino na zmláceném Masettovi kontroluje modřiny hlavně pod poklopcem.
Dalším krásným přiblížením příběhu dnešní době byla večeře Dona Giovanniho v posledním aktu, kterou Leporello zcela jistě přinesl od McDonalda v blízkosti divadla ještě v původních krabičkách, a hranolky, které Giovanni pojídal rukama.
Zajímavou režii Michaela Haneke skvěle doplňovala minimalistická scéna Christopha Kantera a jednoduché jednobarevné kostýmy Annette Beaufys. Jediným nedostatkem inscenace bylo skromné osvětlení scény v prvním jednání, které divákovi nedovolilo sledovat výraz ve tvářích pěvců.
Hvězdné obsazení v čele s Carmelou Remigio podalo pod taktovkou Michaela Güttlera opravdu skvělé výkony. Carmela Remigio má pro velmi obtížnou roli Donny Anny všechny předpoklady. Sametový, bezpečně technicky ovládaný hlas, kterému nedělá problém koloratura ani dramatická poloha. Narozdíl od další výtečné Donny Anny, kterou pro mne byla Anna Netrebko v Salcburku, je jí jako rodilé Italce velmi dobře rozumět. Švédský barytonista Peter Mattei, který se představil v roli Dona Giovanniho, má opravdu vyjímečně lahodnou barvu hlasu, která se nejvíce projevila v árii Deh vieni dalla finestra . Měl by však ještě zapracovat na italské výslovnosti. Luca Pisaroni byl Leporello vskutku mozartovský: přesný, vylehčený, výrazově přesvědčivý. Stylová byla i Arpiné Rahdjian jako Donna Elvíra, které se podařilo zazpívat celý part bez tlačení na hlas, což se bohužel dnes slyší málokdy. Aleksandra Zamojska a David Bizic tvořili milenecký pár – Zerlina a Masetto – a stejně jako Mikhail Petrenko v roli Kontura a Shawn Mathey jako Don Ottavio podali své party na vysoké pěvecké i interpretační úrovni.
