pondělí, 16. leden 2017

Paní profesorce s láskou

Napsal(a) 

Zuzana Růžičková, foto Petr Balajka Zuzana Růžičkováfoto: Petr Balajka

Miluji český jazyk. Obdivuji jeho košatost, poetičnost, vtip, schopnost vyjádřit malé citové posuny, kterých není schopna světová angličtina. Nicméně bohužel je někdy hloupě maskulinní. Například píšeme-li či mluvíme o sportovních mistryních světa, v umění je to jinak. Vedle Mistra Josefa Suka nemůže stát Mistryně Zuzana Růžičková, i když jsou si rovni. Proto jsem reflexi gratulačního koncertu 14. ledna, v den jejích devadesátin, nazval Paní profesorce s láskou. Variace na slavný film se Sidneyem Poitierem z roku 1967 totiž přesně vystihuje program a atmosféru sobotního večera v sále Martinů na pražské HAMU, kdy vzdalo paní profesorce a legendě české hudební kultury poctu šest lidí, kteří s ní kdysi byli více či méně spjati.

Úvod slavnostního večera však musel nutně patřit zdravicím. Nejoficiálnější měl Vlastimil Mareš, děkan HAMU, kde paní Růžičková učila. Poněkud lidštější proslov pronesl Ludvík Kašpárek, jenž přišel se zdravicí jménem Českého spolku pro komorní hudbu, jehož umělecké rady je paní profesorka členkou. Autorem nejosobnějšího laudatia byl Jiří Hlaváč, prezident Nadace Bohuslava Martinů, kde byl jeho předchůdcem Viktor Kalabis, manžel paní profesorky.   

Pak však zněla jen hudba. Program byl sestaven  z tvorby 18. století, což bylo škoda, protože mohl být připomenut vklad paní Růžičkové do interpretace hudby 20. století. Prvním, kdo se posadil za kopii barokního cembala, byla Giedré Lukšaité-Mrázková, jež se sobě vlastní elegancí přednesla Sonátu D dur Josefa Antonína Štěpána. Udělala sice pro tuto hudbu maximum, ale skutečnost, že byl jen generačně starším stínem W. A. Mozarta tím nezmizela. Kvalitativní kontrast s následující Chromatickou fantazií a fugou, BWV 903, Johanna Sebastiana Bacha byl snad až příliš neúprosný. Další bývalá žačka paní Růžičkové, maďarská cembalistka Borbála Dobozy, hrála dobře, ale moc fantazijní hra to nebyla. Chyběla tomu chuť a šťavnatost. Naopak té byla plná Händelova Ciaccona G dur, virtuózně a s improvizačním nadhledem podaná Jaroslavem Tůmou. Přitom bylo provedení velmi živé s občas netradičním rejstříkováním, stylově hodnověrnější.

Václav Luks, jenž se kdysi mihl ve třídě Zuzany Růžičkové a jehož soubor Collegium 1704 dnes patří mezi evropskou elitu historicky poučené interpretace starší hudby, si vybral provokativní kombinaci. Nejdříve virtuózně a s vtipem zahrál jediné překvapení koncertu – zvukomalebnou a afekty prošpikovanou Toccatu sopra Cassedio di Philippsburgo dodnes poněkud tajemného Alessandra Pogliettiho a poté dílo hlavního skladatele večera a celého života paní profesorky – Fanzazii a fugu a moll, BWV 904, Johanna Sebastiana Bacha.  Filozofického Bacha výborně rejstříkoval a frázoval a zdůraznil hlavně zpěvnost skladby.

Vojtěch Spurný přičlenil k J. S. Bachovi  jeho syna, Wilhelma Friedemanna Bacha, v jehož tvůrčí poetice se prolíná baroko a galantní styl. Umění kontrapunktu je základem i efektní Fantazie a moll, F23, jež zazněla se vším leskem. Opět se ale ukázala genialita starého Bacha, když pan Spurný navázal Toccatou e moll, BWV 914.  Výborně prezentoval dramatičnost a rapsodičnost partitury. (Naštěstí nepodlehl svodu přehnaného tempa, což je slabinou řady interpretů.)

Hudební závěr patřil nejmladšímu interpretovi večera  - Monice Knoblochové. (Mimochodem Knoblochová, Tůma, Spurný a Lukšaité-Mrázková jsou pedagogy HAMU.) Ke své gratulaci si vybrala Ciacconu Johanna Josepha Fuxe, v první polovině 18. století hudební hvězdu Vídně, virtuálního mentora Mozarta i Beethovena, pak řadu let opomíjeného, jehož dílo zažívá naštěstí určitou renesanci. Skladbu plnou vynalézavých afektů a dynamiky přednesla skvěle. Byla to báječná tečka za mimořádným večerem. Pak už byl jen nepřestávající standing ovation pro Paní profesorku, záplava květin, objetí a krásných slov… Škoda že se mezi hudebníky večera nezařadil Mahan Esfahani, dnes jeden z nejlepších světových cembalistů, jemuž poskytuje paní profesorka konzultace, což na svém webu hrdě zmiňuje, takže svým způsobem patří mezi její žáky.

Ohlédnu-li se nazpět, zjišťuji, že Zuzana Růžičková kdysi podstatně ovlivnila moje vnímání hudby. V 70. a 80. letech jsem byl součástí posluchačské základny jejích sólových i komorních koncertů. Tehdy byl pro mě její Bach podobně silným zážitkem jako koncerty souboru Ars rediviva. I proto  přeji „paní profesorce s láskou“ do dalších let vše dobré.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.