úterý, 3. září 2019

Pane Feldmane, já nemám rád operu: Ostravské dny vyvrcholily s Neither

Napsal(a) 

SOČR, Claudia Barainsky, foto OCNH SOČR, Claudia Barainskyfoto: OCNH

Završením letošních Ostravských dnů byla dvojice koncertů v posledních dvou dnech: páteční večer již podruhé patřil Ostravské bandě, sobotní Večer v opeře pak zakončil festival provedením Feldmanovy jediné opery v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Miroslav Srnka se ve skladbě Eighteen Agents nechal inspirovat pohybem jedinců (agentů) ve velkých hejnech ptáků či ryb, jeho zákonitostmi i fascinujícím vizuálním dojmem. Výsledný „multiplikovaný smyčcový kvartet“ přináší celou řadu nádherných zvukových efektů. Nejen že jde o neotřelý přístup k polyfonii, v níž „každý z těchto hlasů si jakoby lítá sám o sobě, a zároveň je všechno precizně koordinováno“, díky rozmístění hudebníků do půlkruhu hudba navíc skutečně cestuje prostorem. Každý hlas je skutečně do jisté míry sólový, ale zároveň funguje v rámci celku. Lze je vnímat buď jako dlouhé melodie propojené v různých hlasech, nebo jako nezávislé, útržkovité fráze. Výsledek tak připomíná známou optickou iluzi – obrazec zajíce/kachny, který se mění podle perspektivy, již vůči němu zaujímáme. Pečlivě odstíněné a precizně odehrané nástupy jednotlivých partů napomáhají tomu, že Srnkova hudba „dýchá“ dynamicky i rytmicky – a díky chytře rozesetým místům katarzního unisona také tektonicky. Na takto rytmicky nuancovanou hudbu je devatenáct hudebníků ideální obsazení – výsledný efekt již funguje ve velkém měřítku, ale ještě se nerozpíjí ve velkém orchestrálním masivu.

Rezident Institutu James Falzone se také vydal cestou vědecké metody, ovšem na rozdíl od Srnkovy biologie se v jeho případě jedná spíše o matematiku: tónový obsah premiérované skladby Punctuated Equilibrium totiž vychází ze sekvence náhodných čísel. Postupně se rozvíjející řada v procesu nazvaném „rotační kánon“ tak pozvolna proměňuje výchozí útvar. Dalšími metodami, mezi něž patří i narušování tohoto předepsaného algoritmu tedy dochází k postupnému překrývání a posunování jednotlivých vrstev a zahušťování jinak relativně monotónních partů. I bez ohledu na exaktní ideové zakotvení této skladby se bohužel jednalo o spíše neosobní a chladnou hudbu, která specifický prožitek poslechu matematicky komplikované hudby příliš nevybudila.

Ostravská banda, foto OCNH Ostravská bandafoto: OCNH

Skladba Matta Simona Found Objects vrství a v různých nástrojích dále imituje několikatónový výchozí model. Hudba tohoto rezidenta Institutu je spíše nekonfliktní a přináší zajímavé momenty, například v závěrečné části, ovšem doprovodný text ke skladbě v programu otevírá obecnější téma současné hudby: „Materiál zůstává neměnný, ale v různých částech skladby je prozkoumáván z rozličných úhlů… můj tvůrčí vklad se ve skladbě omezuje na kombinaci, proměny perspektivy a prezentování vybraného materiálu.“ Jsou tyto implikace skutečně nevyhnutelné prokletí experimentální tvorby? Hudební materiál je zde prezentován v holé formě jako pouhý „objekt určený k posouzení“. Neměl by jej posoudit již skladatel v procesu kompozice? Hovořím z mírně zastaralé pozice pojmu opus perfectum, ovšem stále věřím, že by skladatelé neměli rezignovat na vlastní roli v tvůrčím procesu. Experiment je jistě legitimní tvůrčí přístup, na druhou stranu zaštiťování se snadným termínem „zkoumání“ (který nalezneme v převážné většině programů současných skladeb) v sobě chová velké riziko: autor, který své dílo takto obhajuje, se implicitně zbavuje svých uměleckých závazků a nad předkládaným výsledkem si de facto myje ruce. V krajních případech by se takovéto bezradné zkoumání mohlo dokonce stát zaklínadlem tvůrčí prázdnoty či uměleckého podvodu. Věřím, že Matt Simon něco takového v úmyslu neměl, vyprázdněné programy uvádějící vyprázdněnou hudbu jsou však skutečně se vyskytujícím problémem.

Hana Kotková, foto OCNH Hana Kotkováfoto: OCNH

Petr Kotík původně plánoval vytvořit skladbu pro sólové housle, ale vzhledem ke komplikacím s organizací programu letošních Ostravských dnů ze strany jiného skladatele se rozhodl, že Wednesdays at RW on Spring Street bude dokončena pro housle a orchestr. Ve světové premiéře ji provedla Ostravská banda pod taktovkou skladatele společně s Hanou Kotkovou. Houslový part sestává z dlouhých provazců melodií typických pro starší tvorbu Petra Kotíka, orchestr pak místy slouží jako „stín“ kvazi-sólového partu (čímž mu dodává na plasticitě), místy se stává svébytným – a zvukově dosti zajímavým – masivem. Lišáckým kontrastním prvkem je zde hlasitý part perkusí, který ke konci náhle přehlušuje celý zbytek orchestru. Výtečný výkon Hany Kotkové byl příjemnou samozřejmostí.

Na závěr druhého večera Ostravské bandy zazněla půlhodinová A Dog’s Life Frederica Rzewského. Podobně jako v případě předchozí skladby je to hudba, která netrpí nedostatkem nápadů. Otázkou je, zda by si některé (především ve skladbě Rzewského) nezasloužily ještě hlouběji rozvinout. Promyšlený klavírní part s bombastickou improvizační kadencí v podání nejpovolanějšího hráče, tedy Daana Vandewalle, totiž orchestrální part – byť pestrobarevný a humorně odlehčený – zastiňuje naprosto nemilosrdně. Perkusivní předehra na plechovky od psího žrádla i českého piva či pro Rzewského typické „orchestrální pískání“ hráčů v klidném, atmosférickém finále byla vděčná místa, ovšem často až příliš jednoduchý orchestrální doprovod sám o sobě nemohl udržet energii, kterou Vandewalle vytvořil během meditativních ploch nebo zmíněného vrcholu ve formě náročné improvizační ekvilibristiky. Vedle již tradičně výborného výkonu sólisty je také třeba vyzdvihnout práci s tichem i zcela bezprostřední komunikaci dirigenta Petera Rundela s hráči.

Ostravská banda, Daan Vandewalle, foto OCNH Ostravská banda, Daan Vandewallefoto: OCNH

Nepopsatelný domov / Pouze neslyšitelné stopy zvuku / A potom ani hlásek

Program závěrečného Večera v opeře sestával ze dvou skladeb: světové premiéry nové skladby Petra Bakly a inscenace opery Mortona Feldmana Neither z roku 1977. V Baklově kompozici Nad městem je ostrov si Symfonický orchestr Českého rozhlasu musel poradit s neokázalou, lehce rozpitou orchestrální plochou, v jejímž nitru cestoval materiál jako dlouhá ozvěna tam a zpět v rámci sekcí i mezi nimi, navracející se a překrývající samu sebe v dobře gradačně vystavěné třídílné formě.

Na závěr festivalu zaznělo dílo označované jako anti-opera či monodrama s významy nabitým názvem Neither, který přímo vybízí k označení „ani-opera“ – vzhledem k tomu, že dílo stojící na pomezí hned několika kategorií úplně nespadá ani do jedné. Libreto ve formě stručné básně Samuela Becketta (který původně o opeře na svůj text nechtěl ani slyšet – odtud citát v nadpisu článku) po celou dobu festivalu viselo na plachtě tvořící pozadí prostoru Trojhalí Karolina, a to jak v originálním znění, tak v překladu Petra Kotíka. Nanejvýš obezřetná hudba Mortona Feldmana pracuje s hudebním materiálem umně protkaným sekcemi i s ohledem na prostor. Skladatel přesně věděl, jak využít umění instrumentace ve prospěch svého hudebního vyjádření. To doplňuje vokální part s velejemnými nuancemi, z něhož se Beckettův text postupně vytrácí – přesněji řečeno jsou jednotlivá slova natahována, až ztrácí význam a přechází v čistý vokál.

, foto OCNH foto: OCNH

Sopranistka Claudia Barainsky svoji roli provedla výtečně. Co se orchestru týče, ač byl instrumentální part odehrán nanejvýš adekvátně, někteří hráči SOČR bohužel k dílu zaujali spíše nepřívětivý postoj. Pubertální grimasy, znuděné povzdechy a sledování „kde co lítá“ nejsou známky profesionálního přístupu, který se od tělesa tohoto formátu očekává. Tím více, že se ve Feldmanově hudbě nevyskytují žádné vysloveně pobuřující „nové“ interpretační techniky. Je jasné, že nesrovnatelně větší nasazení by – vedle neméně kvalitní interpretace – jistě prokázal třeba Ostrava New Orchestra. Mladí hudebníci ONO však již museli odcestovat o den dříve a na hostující těleso tak připadl sobotní termín.

Statická režie Jiřího Nekvasila na scéně Davida Baziky sestávala z nehybné loďky v centru přímo nad orchestrem, v níž stála zpěvačka, a cesty z praktikáblů vlnící se po celé šířce prostoru, na které se vyskytovala dvojice postav. Bratři Petr a Pavel Hruškovi, stojící zpočátku na krajích jeviště (nebo spíš prostoru dění), se pomalu přibližovali k sobě, opatrně se pohybovali sem a tam, polehávali, posedávali, klátili se a přenášeli barevná prkna. Dvojice tuláků (Estragon/Vladimír) přímo odkazovala na Beckettovo Čekání na Godota a spolu s dalšími záměrně ambivalentními či paradoxními symboly dokreslovala nekonkrétnost výchozí básně.

Ostravské centrum nové hudby v jubilejním desátém bienále nové hudby opět prokázalo, že jejich festival spojený s kompozičním institutem patří k jedinečným projektům minimálně na celoevropské úrovni. Ostrava New Orchestra pod vedením Petra Kotíka pak bude možné opět slyšet nejdříve 5. listopadu v rámci programu Zásadní Xenakis v pražském centru DOX+.

Jan Borek

Student olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Přispívá do Harmonie, HIS Voice či akademického časopisu Musicologica Olomucensia. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.