Pan Pulcinella

Asi nenajdete v hudební literatuře 20. století neoklasičtější skladbu, než je hudba Igora Stravinského k baletu Pulcinella. U nás byla suita i balet samotný proveden mnohokrát. Možná že i v původní verzi s třemi sólovými hlasy, ale já o ní nevím. Jakub Hrůša rád chodí nevyšlapanými cestami a sestavováním programů překvapuje. Dokázal to vloni uvedením kompletu Dvořákových symfonických básní v konfrontaci s Erbenovými předlohami, potvrdil to i 9. 3. v Rudolfinu, když s PKF – Prague Philharmonia příkladně provedl kompletního Pulcinellu. Provedení zářilo čistotou a krásou. Šťastná byla volba tří mladých hlasů, jež doufám čeká zajímavá budoucnost: soprán – Mary Bevan, tenor – Sam Furness, basbaryton – Vuyani Mlinde. Jednotlivě i v souzpěvu zněly hlasy moc pěkně a „poučeně“.

Výborná však byla i první polovina večera. Spojit Mozartův hornový Koncert č. 4 Es dur KV 495 se Sibeliovým Houslovým koncertem d moll zní možná podivně, ale výsledek byl neobyčejný a osvěžující.

Jelikož jsem nebyl svědkem triumfu hornistky Kateřiny Javůrkové na soutěži Pražského jara 2013, slyšel jsem ji ve větším celku poprvé. Byl to Mozart radostný, hravý, kdy si hudby užívali všichni protagonisté. Kateřina Javůrková je mimořádně muzi­kální a citlivou hudebnicí a má měkký, kulatý tón. Dokonce jsem měl pocit, že zajímavější nežli její vrstevník Přemysl Vojta. Dobrý odhad projevil Jakub Hrůša pozváním finské houslistky Eliny Vähälä (1975). Nechci tvrdit, že by její interpretace Si­belia obstála ve srovnání třeba s Janine Jansen, Hilary Hahn nebo Julií Fischer, ale hrála tak dobře, že by byla ozdobou jakého­koliv českého festivalu. Nevím, jestli to bylo poněkud zdrženlivým projevem, užším tónem (zvláště ve vysoké poloze) nebo obsazením orchestru, ale pojetí pů­sobilo hodně komorně a vibrace finských plání vanula velmi decentně. Prezentace ne­známé finské krasavice však byla roz­hodně dalším přínosem pozoruhodného koncertu.

Psáno pro: HARMONIE 04/2014

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější