středa, 2. duben 2014

Pan Pulcinella

Napsal(a) 

Kateřina Javůrková, foto Tereza Jirásková Kateřina Javůrkováfoto: Tereza Jirásková

Asi nenajdete v hudební literatuře 20. století neoklasičtější skladbu, než je hudba Igora Stravinského k baletu Pulcinella. U nás byla suita i balet samotný proveden mnohokrát. Možná že i v původní verzi s třemi sólovými hlasy, ale já o ní nevím. Jakub Hrůša rád chodí nevyšlapanými cestami a sestavováním programů překvapuje. Dokázal to vloni uvedením kompletu Dvořákových symfonických básní v konfrontaci s Erbenovými předlohami, potvrdil to i 9. 3. v Rudolfinu, když s PKF – Prague Philharmonia příkladně provedl kompletního Pulcinellu. Provedení zářilo čistotou a krásou. Šťastná byla volba tří mladých hlasů, jež doufám čeká zajímavá budoucnost: soprán – Mary Bevan, tenor – Sam Furness, basbaryton – Vuyani Mlinde. Jednotlivě i v souzpěvu zněly hlasy moc pěkně a „poučeně“.

Výborná však byla i první polovina večera. Spojit Mozartův hornový Koncert č. 4 Es dur KV 495 se Sibeliovým Houslovým koncertem d moll zní možná podivně, ale výsledek byl neobyčejný a osvěžující.

Jelikož jsem nebyl svědkem triumfu hornistky Kateřiny Javůrkové na soutěži Pražského jara 2013, slyšel jsem ji ve větším celku poprvé. Byl to Mozart radostný, hravý, kdy si hudby užívali všichni protagonisté. Kateřina Javůrková je mimořádně muzi­kální a citlivou hudebnicí a má měkký, kulatý tón. Dokonce jsem měl pocit, že zajímavější nežli její vrstevník Přemysl Vojta. Dobrý odhad projevil Jakub Hrůša pozváním finské houslistky Eliny Vähälä (1975). Nechci tvrdit, že by její interpretace Si­belia obstála ve srovnání třeba s Janine Jansen, Hilary Hahn nebo Julií Fischer, ale hrála tak dobře, že by byla ozdobou jakého­koliv českého festivalu. Nevím, jestli to bylo poněkud zdrženlivým projevem, užším tónem (zvláště ve vysoké poloze) nebo obsazením orchestru, ale pojetí pů­sobilo hodně komorně a vibrace finských plání vanula velmi decentně. Prezentace ne­známé finské krasavice však byla roz­hodně dalším přínosem pozoruhodného koncertu.

Psáno pro: HARMONIE 04/2014

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.