čtvrtek, 12. únor 2009

Padesátá Smetanova Litomyšl

Napsal(a) 

Tři grácie: Kushpler, Rahdjian, Marguerre, foto František Penza, archiv Smetanova Litomyšl 2008 Tři grácie: Kushpler, Rahdjian, Marguerrefoto: František Penza, archiv Smetanova Litomyšl 2008

Pražské Národní divadlo se na jubilejní Smetanově Litomyšli představilo dvěma smetanovskými inscenacemi, které festival otevřely. Na tu první už trochu sedá prach, druhá se naopak dokončovala přímo na místě. Smetanova Libuše jako zahajovací koncert 18. 6. byl velkorysý nápad, a když připočteme dvě přestávky a slavnostní úvodní proslovy, zaznělo Libušino proroctví v podání Evy Urbanové až ve čtvrt na dvě v noci. Nová Prodaná nevěsta měla premiéru o dva dny později.

Smělá vykročení

Na koncert ve Svitavách 19. 6. se pořadatelé těšili už proto, že překonal dlouholetou rivalitu obou měst. Významnou událostí ale je i samo otevření nového kulturního střediska Fabrika, které s podporou Evropské unie a města vzniklo z bývalé továrny. Ve Svitavách se navíc přesně před sto lety narodil Oskar Schindler, osobnost slavná svými zásluhami, i kontroverzní svým původně sudetoněmeckým politickým smýšlením. Na koncertě Pardubické komorní filharmonie pod taktovkou Vojtěcha Spurného tedy nechyběla hudba ze Spielbergova filmu Schindlerův seznam . Hlavní hvězdou byla podle očekávání Dagmar Pecková , která zpívala své dva oblíbené písňové cykly – Mahlerovy Rückert Lieder a Wagnerovy Wesendonck Lieder . Po nemoci ještě nebyla v dokonalé formě, ale do přednesu dala všechno.

Festivalovou premiérou byla i Dvořákova Novosvětská symfonie ve varhanní úpravě, vypracovaná a provedená Alešem Bártou podle klavírního výtahu. Jeho matiné 21. 6., na kterém zněly i další varhanní „romantické kusy“, mělo ve vyprodaném kostele velkou atmosféru.

Že dokáže Litomyšl vyprodat i méně efektní programy duchovní a varhanní, se letos ukázalo hned dvakrát a jde o jeden z velmi pozoruhodných rysů festivalu. Vyprodáno bylo jak na koncertě Aleše Bárty, tak na Jobovi Petra Ebena 26. 6. Úvodní slovo k jedné z nejtěžších biblických knih pronesl Pavel Ryjáček , nesnadný starozákonní text recitoval Marek Eben , a nesnadný varhanní part provedl Tomáš Thon . Také to byl jeden z vrcholných bodů letošního ročníku. Festival je sice operní, ale skoro vždycky je zřejmé, že ostatní žánry mu jen zvyšují laťku. I Smetanovo trio 21. 6. potvrdilo svou pověst draka mezi těmi mladšími českými soubory a zejména jejich interpretace Smetanova Tria g moll byla naprosto strhující.

O festivalu se traduje, že ho založil Zdeněk Nejedlý – jak se ale při padesátém ročníku připomnělo, nebyl to jeho nápad. Ten měl původně Jaromír Metyš, duchovní církve husitské, zároveň výtečný muzikant a nadšený organizátor hudebního života v Litomyšli. Nejedlý mu pak sice svým politickým vlivem pomohl, ale právě Metyš s řadou nadšených spolupracovníků zorganizoval roku 1949 první ročník Smetanovy Litomyšle. Festival tedy vznikl ze síly občanské společnosti, která se rodila v 19. století a vrcholila v demokratické atmosféře První republiky.

Smetanovo trio, foto František Penza, archiv Smetanova Litomyšl 2008 Smetanovo triofoto: František Penza, archiv Smetanova Litomyšl 2008

Gershwin a vichřice místo Bernsteina

Do historie festivalu se zapsal koncert ve středu 25. 6. dvojím způsobem. Klavírista Fazil Say sklidil v první polovině velké ovace už za skutečně odvázané a bezprostřední provedení Gershwinovy Rapsodie v modrém. A se stejnou vehemencí provedl i variace I Got Rhythm. Po první vlně ovací Fazil Say zahrál jako přídavek známý Turecký pochod z  Mozartovy Klavírní sonáty A dur, ve kterém ale virtuózně kombinoval klasicistní ukázněnost a prvky jazzové improvizace. V druhém přídavku ukázal ještě další zvukové možnosti klavíru, když jednou rukou mačkal klávesy a druhou zvuk tlumil přímo na strunách – klavírem tak najednou věrohodně napodobil etnickou hudbu. Když ale dozněl potlesk, přišel možná jeden z nejdramatičtějších okamžiků celé historie festivalu. Prudká bouřka a vichřice publikum vůbec nepustila ze zámku, ale zřejmě jen díky tomu se nikomu nic nestalo. V zahradě popadalo několik stromů i na zaparkovaná auta a vypadl proud. Déšť po chvíli ustal, ale před devátou večer museli pořadatelé oznámit, že se druhá polovina koncertu ruší. Nevídaná živelná pohroma tak zabránila provedení Symfonie Kaddish, připravení sólisté a sbor zklamaně odjeli, když ale cestou postupně zjišťovali, co všechno bouře napáchala, nebylo se čemu divit. Raut ČEZu, hlavního partnera tohoto koncertu, se večer konal při svíčkách, což byla asi nejvtipnější možná tečka. A Bernsteina pořadatelé pohotově přesunuli na příští rok.

Den Českého rozhlasu

Jitka Čechová měla na svém dopoledním matiné 28. 6., kde se setkali Smetana, Liszt a Mozart, o napjatou atmosféru postaráno. Koncert se vysílal v přímém přenosu a klavíristka osvědčila dobré nervy, brilantní techniku a pěkný úhoz i na klavíru ne právě ideálním. Odpolední Mou vlast si Česká filharmonie s Liborem Peškem takzvaně střihla na jednu zkoušku, respektive pouze na generálku. Orchestr ovšem prokázal, že tuto nelehkou skladbu opravdu umí a části jako Vyšehrad nebo Z českých luhů a hájů měly i působivou atmosféru. Pokud ale posluchači Vltavy slyšeli ve stejnou hodinu Mou vlast ze záznamu z Pražského jara 1995, byl to čistě hudebně nesporně lepší zážitek.

Gregoriánský chorál a tradiční liturgie budhistických mnichů byla třetím koncertem zřejmě nejnabitějšího dne jubilejního ročníku Smetanovy Litomyšle. Podtitul „blízké hlasy z dáli“ má mnoho významů. Tato hudba k nám zní skutečně z velké dálky časové, ale přesto, že vznikala ve středověku, má člověk pocit velké blízkosti. A zpěvy budhistických mnichů znějí navíc z velké dálky zeměpisné, a přesto jsou něčím, co oslovuje a co se i s naší kulturou zajímavým způsobem potkává. Schola Gregoriana Pragensis je umělecký soubor, zatímco japonští mniši předváděli kus své živé duchovní tradice. Zajímavý rozměr získal koncert i zasazením do zpustošeného chrámového prostoru. Snad i díky tomuto setkání budeme vnímat své křesťanské duchovní tradice víc jako něco živého. Hudebně nejzajímavějším momentem bylo důmyslně komponované místo, kdy zpívají oba soubory současně a je otázka, jestli tam takových partií nemohlo být víc.

Sázka na pestrost i na velká díla

Dvořákovo RequiemČeskou filharmoniíPražským filharmonickým sborem o den dříve by si pod taktovkou Ondreje Lenárda možná žádalo ještě nějakou tu společnou zkoušku navíc. Sbor zpíval výborně, tentokrát zejména jeho ženská část i s náročnými výškami, pasáže orchestrální měly svá energičtější i mdlejší místa. Česko-slovenská čtveřice sólistů byla v dané chvíli nejlepší možná. Počínaje zkušeným Petrem Mikulášem přes výrazově a intonačně jistého Tomáše Černého po Dagmar PeckovouAdrianu Kohútkovou.

Jiří Langmajer, foto František Penza, archiv Smetanova Litomyšl 2008 Jiří Langmajerfoto: František Penza, archiv Smetanova Litomyšl 2008
Souborné provedení Griegova Peer GyntaJiřím Langmajerem v titulní mluvené roli byl originálním projektem, který představil dílo i hudbu přístupným a atraktivním způsobem. Některé pasáže sice člověka utvrdí v názoru, že Grieg své dvě suity z Peer Gynta sestavil dobře a opravdu z toho nejzajímavějšího, celek ale působil 22. 6. velmi přesvědčivě. Jen je škoda, že toto dramaturgické vybočení mělo výrazně vyšší úroveň, než standardní repertoárové tituly, ze kterých zazněl letos v Litomyšli Nabucco 23. a 24. 6. Pořadatelé do role Zachariáše obsadili na prvním ze dvou představení Richarda Nováka – a ten byl i ve svých sedmasedmdesáti letech opět nejlepší, i když se v prvním dějství ještě zcela nerozezpíval.

Mezi letošními operami zazářil v Litomyšli Rossiniho Lazebník sevillský 29. 6. v brněnské inscenaci s Pavlou Vykopalovou jako Rosinou, Vladimírem Chmelem jako Figarem a Jaroslavem Březinou jako Almavivou. Právě tato trojice pěvců propůjčuje tradičně inscenované opeře vtip i jistou pěveckou laťku. Brněnský balet představil 30. 6. Prokofjevova Romea a Julii jako velmi příjemnou klasiku, která je se vším všudy situovaná do italské renesance. Za zmínku stojí i to, že v Brně se tento balet hraje ještě z původních not, které byly rozepsány pro památnou brněnskou premiéru v roce 1938.

Bostonský mládežnický orchestr zapůsobil 1. 7. něčím jiným, než by se možná očekávalo. Mládežnické orchestry bývají technicky suverénní, ale mívají syrový výraz. Věkově velmi mladý orchestr z Bostonu naopak překvapil velmi citlivým a muzikálním přístupem k Mozartovi (předehra ke Così fan tutte ) i k Dvořákovi (Osmá symfonie ) – i když technicky zrovna neoslňoval. K tomu přivezl novinku amerického skladatele Roberta Beasera, zvukomalebnou skladbu inspirovanou maďarským folklórem, a úpravu melodií z West Side Story s ne právě přesvědčivým klarinetistou Markem Millerem . Zato dirigent Federico Cortese je mimořádně inspirující osobností a s hráči, kteří se bez jasného vedení leckdy neobejdou, pracoval skvěle. Tato letní turné amerických mládežnických orchestrů, kteří tentokrát putovali z lipského Gewandhausu přes Prahu a Litomyšl do mnichovského Gasteigu, jsou ale sama o sobě zajímavým fenoménem. U nás se o mládežnické orchestry tímto způsobem nestará nikdo.

Alfréd Strejček se Štěpánem Rakem představili 2. 7. v zámeckém divadélku svůj jubilejní dvacátý společný pořad. Je věnován Karlu IV. a obsahuje ukázky i z méně známých textů tohoto českého panovníka. Sám se ale nepovažuji za velkého příznivce estétského a po chvíli jednotvárného přednesu Alfréda Strejčka. Koncepce pořadu prý vznikala dlouho, je v ní ovšem mnoho naivismů a oslích můstků. Tato autorská dvojice jinak zpracovala mnoho důležitých témat a osobností, o které se nikdo jiný prostě nezajímá. A je to škoda.

Lazebník sevillský, foto František Penza, archiv Smetanova Litomyšl 2008 Lazebník sevillskýfoto: František Penza, archiv Smetanova Litomyšl 2008

Světová premiéra a závěr v gala

U oratoria Mojžíš Sylvie Bodorové, objednaného pořadateli přímo pro jubilejní Smetanovu Litomyšl, stojí za pozornost už samotná volba tématu. Je sice obecně známo, že v Bibli je nějaké Desatero, kdo ale dnes ví, do jakého kontextu původně patří? A převyprávět starý příběh sdílně a srozumitelně, bez laciných efektů a hudebních naivismů není snadné a skladatelce se to podařilo se ctí. Na druhou stranu, u Mojžíšova příběhu je silnější jeho smysl symbolický a filosofický, a pokud se jenom vypráví, je výsledný efekt menší než u heroického příběhu Judy Makabejského. Dialogy s Hospodinem, Mojžíšovy pochyby či stesky Židů, že jim v Egyptě bylo dobře, by si po mém soudu žádaly větší osvobození od popisné biblické předlohy a pak i výraznější hudební uchopení. Zrovna tak pasáže typické starozákonní krutosti jako devět ran seslaných na Egypt a Hospodinův hněv samy o sobě vlastně nepromlouvají. Velmi výstižná i hudebně zajímavá je naopak 11. část Tanec kolem zlatého telete se skandováním a pudovými rytmy.

Zcela stoprocentnímu vyznění nového oratoria Mojžíš Sylvie Bodorové 3. 7. zabránily kapky deště bušící na plátěné zastřešení zámeckého nádvoří. Pro tichý zvukomalebný obraz pouště na začátku to nebyla ideální kulisa. Oporou provedení byl Ivan Kusnjer v titulní roli Mojžíše, jehož part je navíc pro baryton extrémně vysoko položen, a Pražský filharmonický sbor , který s jistotou vyzpíval všechna obtížná místa. Výborný byl i Otakar Brousek v mluvené roli Hospodina s důstojným patosem a smyslem pro obsah slov. Technicky jistě, ale příliš slabě zpíval tenorista Otokar Klein v úloze Faraóna. A sopranistce Gabriele Beňačkové v úloze Miriam vyšla dvě čísla se ctí, dvě další bohužel se značnými problémy. Nápadité je použití bicích a rytmická složka celkově. Pod taktovkou Jiřího Maláta a s orchestrem FOK by oratorium potřebovalo jednu dvě společné zkoušky navíc, aby vyznělo se vším všudy.

Tři mladé dámy pak dodaly lesk závěrečnému galakoncertu, který vyzněl dobře i bez hvězdných jmen. Všechny jsou zajímavým příslibem a jejich kariéra na počátku – i když je pravda, že jejich vrstevnice Elīna Garanča je i při svém mládí někde jinde. Díky trojici zpěvaček se ale mohlo večer zpívat víc než na sólových recitálech a sáhnout po pestrém výběru árií. Německá koloraturní sopranistka Eleonore Marguerre zapůsobila jako Gilda i jako Královna noci, její hlas zněl ale trochu ostře a nevyhnula se intonačním nejistotám. Rakouská sopranistka arménského původu Arpiné Rahdjian podala svým lyrickým hlasem nejvyrovnanější výkon jak v árii Hraběnky z Figarovy svatby , tak jako Pucciniho Mimi. A ukrajinská mezzosopranistka Zoryana Kushpler jednoznačně míří k dramatickému oboru, úvodní Cherubín se jí nevydařil, ale nejpřesvědčivější naopak byla jako Leonora z Donizettiho Favoritky . Velmi vtipný byl přídavek: česky zpívaný tercet tří žínek z Dvořákovy Rusalky „Mám zlaté vlásky mám...“ , kdy se bavili jak diváci, tak interpretky. Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno spolehlivě řídil Fabrizio Ventura . Takže, skončil 50. ročník Smetanovy Litomyšle – ať žije ten jednapadesátý!

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.